Často kladené dotazy a odpovědi

Jistě jste už také slyšeli názory, že vlastně není co řešit. Každý nějaký septik, nebo jímku má a nějak si s tím poradí. Odpadní voda se někam ztratí (Známý je trik se zabetonovanou sklenicí od okurek, která se po kolaudaci a zkoušce vodotěsnosti prokopne, aby se voda z jímky ztrácela sama) a když je nejhůř a ucpe se to, tak se občas fekál zavolá. Někdo si pomůže i vyčerpáním žumpy v noci na zahradu. Výsledek je ten, že skoro všichni v obci mají vodu ze studní v lepším případě plnou dusičnanů a v horším plnou fekálních bakteriích. Už z těchto důvodů si myslíme, že je co řešit. 

Zde je však důležité říci ještě jednu informaci a to, že v současnosti je platná novela Vodního zákona, která zavedla od roku 2019 povinnost všech majitelů jímek a septiků uchovávat doklady o jejich vyvážení pro účely kontroly ze strany obcí a vodoprávních úřadů a to minimálně 2 roky zpětně. V praxi tedy již od roku 2021 kontroly probíhají. A s tím se také zvýšily požadavky na existující čistírny, aby tyto vody čistily a na jejich provozovatele, aby je vyvážely a vydávaly o likvidaci doklady. Logicky ale nyní chybí na čistírnách kapacity, takže cena za vyvážení jímek jde nahoru a někde ani tyto odpadní vody už nechtějí odebírat a čistit, protože jejich ČOV na to prostě kapacitu nemají. 

Tedy shrnuto ano, určitě lze ponechat stávající stav tak jak je, ale na druhou stranu má obec nyní možnost likvidaci odpadních vod řešit, a to s pomocí dotace a lidem tak ulehčit s problémem vyvážení jímek. Náš názor je ten, že vláda dává dotace, aby to obce mohly řešit, ale na druhou stranu to také bude kontrolovat a tlačit na to, aby to řešily. Vždyť proč nedávat pokuty, když řešení finančně podporují a je jen na obcích, aby se do toho pustily. 

Cena jednoho legálního (s dokladem) vývozu jímky odpadních vod objemu mezi 5 – 10 m3 se dnes už v ČR nevejde pod 4.000,-.  Rodina o čtyřech členech vyprodukuje při průměrné produkci cca 100 L splašků/osobu za den celkem cca 0,4 m3/d. Tj. 10 m3 jímku naplní za 25 dní. Za rok provede tedy 14,6 vývozů jímky, což představuje náklad 58.400,- ročně. 

Myšlenka decentrálního čištění odpadních vod pomocí lokálních, či domovních ČOV je známá poměrně dlouhou dobu. A to jak v ČR, tak v i jiných zemích Evropy. Dokonce bylo v minulosti už i několik obcí, které se snažily podobný systém realizovat a někde se jim to i poměrně úspěšně podařilo z vlastních prostředků a sil bez podpory státu. Již od roku 2005 existoval např. systém komerčně známý pod názvem TOP-PRESS, který řešil odkanalizování obcí prostřednictvím domovních ČOV. Viz. Např. https://www.drinov-melnicko.net/prakticke-info/kanalizace/historicky-vyvoj/ 

Nebo diplomová práce: https://www.uhonice-obec.cz/assets/File.ashx?id_org=17324&id_dokumenty=57716

A nakonec i článek na TZB info: https://www.tzb-info.cz/2492-systemy-decentralizovaneho-cisteni-odpadnich-vod

Bohužel snahy o realizaci decentrálního čištění narážely dříve na odpor ze strany vodoprávních úřadů, státních podniků Povodí apod. viz. dotaz Z1) a proto nakonec většina obcí tuto cestu vzdala. Navíc dříve neexistovala žádná finanční podpora Decentralu od státu, což obce v porovnání s centrálními kanalizacemi od realizací rovněž odrazovalo.

A co se tedy změnilo, že je Decentral nyní podporován? 

Můžeme předpokládat, že na Ministerstvu životního prostředí (MŽP) nakonec po desítkách let spočítali, že jsou a budou obce v ČR, které by prostě bez Decentralu nikdy odpadní vody nevyřešily. Proto se to na MŽP rozhodli posunout z patové situace a vymysleli tento program. Neoficiálně jsme zaslechli informaci, že bylo po jedněch volbách období, kdy se snažilo MŽP maximálně odříznout od vlivu organizací spolupracujících s velkými provozovateli vodovodů a kanalizací. V jejich zájmu je podpora velkých staveb se spoustou kilometrů betonových potrubí a ne výstavba desítek decentrálních malých domovních ČOV. Právě z tohoto období vzešel pilotní program pro domovní ČOV v roce 2016 a po jeho prvních úspěšných realizacích následně i plnohodnotný program SFŽP zaměřený již výhradně na domovní ČOV. Berte ale tyto informace pouze jako neověřené a mohlo to být vše i jinak. Faktem je, že nyní běží již čtvrtá výzva, pokud zahrneme i tu pilotní a dle informací ze SFŽP jsou výzvy úspěšné a proto se počítá s jejich dalším pokračováním. 

Dříve se pro dimenzování ČOV i kanalizací počítalo s produkcí 150 L/ob/den dle ČSN 756402 (ČOV do 500 obyvatel) z roku 1998. Vzhledem k tomu, že se kontinuálně spotřeba vody snižuje, tak dnes se obvykle používá hodnota v rozmezí 120 -150 L/ob/den. V novele této ČSN z roku 2017 je pak nyní uvedena pouze doporučující hodnota 90 -120 L/ob/den. Reálný průtok se může lišit podle toho, zda je kanalizace netěsná a dostávají se do ní průsaky ze spodních vod, anebo pokud jsou do ní svedeny i dešťové vody. V těchto případech jsou průtoky i vyšší než uvedených 150 L/ob/den. Pokud se naopak jedná např. o kanalizaci tlakovou, tak se do ní dostává jiných než splaškových vod minimum a produkce je pak mezi 90 - 120 L/ob/den. Více viz např. článek zde: https://voda.tzb-info.cz/likvidace-odpadnich-vod/18593-optimalizace-navrhovych-parametru-cov-v-obcich-do-2000-eo. 

Pokud se pokusíme tyto údaje použít pro domovní ČOV, tak tam by žádné balastní, ani dešťové vody přicházet neměly. Takže v průměru se budeme bavit o cca 100 L/ob/den. Ale zde je potřeba vzít v úvahu i maximální denní průtoky. U případu obecní ČOV se dle normy pro výpočet maximálního hodinového a denního průtoku počítá s koeficienty, kdy s velikostí obce se koeficient logicky snižuje, protože se špičky vyrovnávají, ale u domovní ČOV je naopak potřeba uvažovat koeficient nejvyšší, protože tak jako rodina společně funguje, tak špičky vytváří (víkendové praní prádla, koupání celé rodiny a vypouštění vany, apod.) Konkrétně se bavíme, že dle ČSN 75 6402 je koeficient pro maximální hodinový nátok u ČOV pro 500 lidí 2,6, ale u ČOV pro méně než 30 lidí je už 7,2. Dochází tedy ke 3 x vyšším špičkám v nátoku. Dále dle ČSN 75 6401 (ČOV nad 500 obyvatel) je uveden koeficient pro maximální denní nátok pro nejmenší kapacitu jen jako pro ČOV do 1000 obyvatel. Ten je uveden jako 1,5. Pro domovní ČOV by tedy logicky měl být ještě mnohem vyšší. Ale i pokud použijme čísla a koeficienty, které vychází z platných ČSN, tak se dostaneme k tomu, že by si domovní ČOV měla poradit s průměrným průtokem cca 100 L/ob/den, ale zároveň má být konstruována tak, aby běžně zvládla i maximální denní průtok 100 x 1,5 = 150 L/ob/den. 

A teď je potřeba ještě vzít v úvahu další okolnosti a to A) že koeficient denního maxima vůbec neřeší další nárůst špiček nátoků s klesající velikostí ČOV pod 1000 obyvatel, B) že je rozdíl ve vybavenosti domů a tedy i v chování a spotřebě lidí ve stávající zástavbě a v nové výstavbě, kdy v novostavbách jsou spotřeby vyšší, C) že jsou i veliké rozdíly v chování jednotlivých domácností (staří lidé, rodiny s dětmi, rodiny s tenagery, rodiny s převážně ženami a převážně muži). Proto se mohou produkce odpadních vod mezi dvěma sousedními domy se stejným počtem obyvatel lišit i o 100%. Konkrétně v jednom domě bude 5 lidí produkovat denně méně než 0,5 m3 OV za den a v sousedním to bude i 1 m3 OV za den. Konkrétní výrobky domovních ČOV tedy musejí s těmito nerovnoměrnostmi a rozdíly počítat a být na to technicky vybaveny (dostatečné akumulační objemy pro vyrovnání, dostatečná hydraulická kapacita průtok zvládnout).

Rozhodnutí kam s vyčištěnou vodou je často určující pro celé technické řešení systému. Platná legislativa ČR zná pouze dva způsoby její likvidace. První je zasakování do vod podzemních a druhou je pak vypouštění do vod povrchových. První způsob je poměrně jasný. Zasakuje se ideálně co nejblíže vlastní ČOV, je potřeba posudek hydrogeologa, nesmí být vysoká hladina spodní vody a musejí být dodržena ochranná pásma okolních studní (dle místních podmínek, min však obvykle 12m). Pokud je možnost v místě vypouštět do vod povrchových (rybník, řeka, potrubí ústící tamtéž), je to většinou o něco jednodušší, protože není třeba pořizovat posudek hydrogeologa a legislativa tuto možnost předpokládá jako nejlepší a preferuje ji. To je pohled legislativní, ale mnohdy důležitější je praktická stránka věci. 

Za desetiletí, co se pohybujeme okolo výroby, instalací, servisu a komunikujme s uživateli domovních ČOV, jsme se utvrdili ve zkušenosti, že naprosto ideální koncept je za domovní ČOV instalovat vždy nádrž na vyčištěnou odpadní vodu. Systém tím totiž získává několik dalších benefitů a rozměrů. V této sestavě jsme realizovali už od počátku naprostou většinu našich realizací Decetrálu a to i předtím, než se v textu poslední stávající výzvy SFŽP objevilo: „Tam, kde je to technicky možné, …… musí být zajištěna akumulace vyčištěné vody s možností jejího dalšího využití… např. na závlahu“. V čem jsou tedy výhody nádrže na vyčištěnou vodu? 

Přímo ve výzvě samotné jsou uvedeny tyto požadavky na domovní ČOV: 

Nedílnou součástí každé ČOV musí být:

Když se podíváme na jednotlivé body podrobněji, tak pozor na to, co někteří výrobci tvrdí a co je realita. 

A) „Akumulace přitékajících odpadních vod, a to minimálně na 50% jednodenní kapacity maximální produkce OV, na níž je DČOV projektována.“ Podívejme se nyní na to, čím se vyznačuje pojem akumulace vody. Funkce akumulace v sobě totiž předpokládá naakumulování, tedy zadržení vody po dobu technologicky potřebnou a její následné řízené přečerpání, přepuštění, či zpracování dle potřeby. Naproti tomu existuje i pojem retence vody, tedy že dojde k dočasnému zdržení a rozprostření odtoku, avšak není to proces řízený. Voda odteče ať chceme, nebo ne. Viz. Např. vysvětlení rozdílu u nádrží na dešťovou vodu zde.: https://www.ptacek.cz/blog/nez-vam-voda-poskodi-dum. Analogicky se např. u vodárenských nádrží hovoří o funkci akumulační (zadržení vody po dobu libovolně kontrolovanou) a o funkci retenční, kdy dojde pouze k dočasnému rozprostření a transformaci např. procházející povodňové vlny. Viz. Např. vysvětlení zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vodn%C3%AD_n%C3%A1dr%C5%BE. Jestliže se v ČOV tedy nikde odpadní voda nijak nepřečerpává, ale pouze samovolně protéká gravitačně od přítoku do odtoku (Ve všech komorách je vždy voda naplněna až po přepad), tak se z definice nemůže jednat o akumulaci, ale pouze o retenci. Ta je dosažena většinou tvarovanými (zazubenými) přelivnými hranami, anebo různými škrtícími otvory, před nimiž s dočasně hladina zvýší, ale v řádu minut, popř. desítek minut pak zase poklesne. U škrtících otvorů je navíc běžným problémem, že se ucpávají a voda pak teče jinudy, tedy přepadem a pak je i efekt retence úplně ztracen. Z hlediska bezpečnosti provozu ČOV je tedy naprosto zásadní, zda se skutečně jedná o akumulaci (předřazená akumulační nádrž, popř. systém SBR), nebo pouze o retenci. A nyní ještě ke konkrétním číslům. Jak si sám ověřit a propočítat objem akumulace (popř. retence)? Selským rozumem a trojčlenkou. Vždy se podívejte, kde je hladina při normálním provozu a kde je hladina při přepadu obtokem a rozdíl je akumulace, či retence. Pokud je např. rozdíl mezi normální odtokovou hladinou škrtícího otvoru a mezi neregulovaným bezpečnostním přepadem 125 mm, což je typicky DN odtokového potrubí, tak lze objem retence spočítat následovně. Při typickém průměru ČOV pro 5 lidí 1,4 m a tedy půdorysné ploše ČOV 1,96 m2 je tedy akumulační objem v ČOV pokud by se uvažovalo vzdutí hladiny ve všech komorách najednou pouze 245 L vody. Dle platných ČSN viz. dotaz O4) se denní průměrná produkce OV uvažuje 100 L/ob/den. Po použití koeficientu denního maxima 1,5 pak dostáváme jednodenní kapacitu maximální produkce na kterou musí být ČOV např. pro 5 obyvatel projektována jako 5 x 100 x 1,5 = 750 L za den a 50% z toho činí 375 L. Jak je vidět, tak v takové ČOV by muselo být zajištěno regulování hladiny minimálně v rozsahu výšky 191 mm, abychom dostali 375 L. a to se bavíme o regulování hladiny jako je tomu např. u systému SBR, nikoliv o pouhé retenci, která nezajistí akumulaci. U ČOV s průměrem např. 1,2 m by to při akumulaci v celé ČOV pak představovalo regulování hladiny v rozsahu výšky 260 mm. A ještě jedna poznámka na závěr. Pokud se jedná o systém SBR, tak v aktivaci nelze u rozdílu hladin mezi obvyklým prázdněním a plněním hovořit o akumulačním prostoru, jelikož ten není k dispozici vždy, minimálně polovinu doby je zaplněn a využíván k procesu čištění. Akumulace může být tedy zajištěna jen, pokud je použita předřazená akumulační nádrž, která je většinu doby udržována jako sčerpaná a sčerpávaná, anebo pak další prostor nad maximální plnící hladinou SBR v rozsahu spočítaných cca 190 – 260 mm (dle průměru ČOV) kdy ještě nebude dosaženo havarijního přepadu a tedy nemůže dojít k odtoku.

B)  Oddělený prostor pro akumulaci kalu (Zde včetně zpřesňující informace ze SFŽP: „jako oddělený kalový prostor by měl být chápán prostor sloužící pouze ke shromažďování a zahušťování přebytečného kalu.“ (viz. Odkaz na upřesnění SFŽP) Zde je opět potřeba dát si pozor na smysl požadavku. Teoreticky je totiž celá ČOV prostorem pro akumulaci kalu. Tím, že čistíte odpadní vodu, tak se tam totiž kal tvoří a akumuluje až do momentu, než je jeho koncentrace tak vysoká, že už se neodsadí v dosazovací nádrži a začne odtékat do odtoku. Proto je podstatné slovo „oddělený“ a tímto slovem oddělený je myšleno oddělený od ostatních procesů v ČOV. Smysl požadavku vychází totiž ze skutečnosti, že aby bylo možno v nějakém prostoru pro akumulaci kal shromáždit a zahustit na vyšší koncentraci, než je běžná v průběhu procesů čištění, tak je toto nutno udělat v odděleném prostoru, kde není zahušťování ničím rušeno. Tuto problematiku jsme konzultovali i na osobních jednáních se zástupci MZE, kde byli přizváni za odbornou stránku i pracovníci Výzkumného Ústavu Vodohospodářského TGM v Praze. Výsledkem jednání byla shoda na tom, že požadavek na oddělený prostor pro akumulaci kalu musí být splněn jiným prostorem, nežli prostory hlavního čistícího proudu a průtoku skrz ČOV. Tedy prakticky lze tohoto osáhnout pouze existencí odděleného kalojemu, tedy samostatné nádrže s účelem pouze schraňování přebytečného kalu, nebo případně existencí primární sedimentace, kdy je část objemu nádrže primární sedimentace (spodní část) neprotékána a projektována pouze pro účel schraňování přebytečného kalu. (V tomto případě kalu směsného, tedy jak primárního, tak přebytečného aktivovaného.) Takovýto prostor nemůže být z logiky věci využíván pro jiné čistící funkce v rámci ČOV (např. zároveň jako denitrifikace, anaerobní zóna, přítoková komora se zaústěnou interní recirkulací z dosazovací nádrže, apod.), jelikož pak by byla funkce akumulace kalu (a tedy jeho postupného zahušťování) znemožněna. K tomuto bodu ještě jeden logický komentář. Všechny větší a obecní ČOV mají vždy samostatnou nádrž jako oddělený kalojem. Bez ní by se nedaly provozovat a kal by se v nich nedal udržet pod kontrolou. Neexistuje žádné logické vysvětlení, proč u domoví ČOV, která čistí stejné splašky by to mohlo fungovat bez kalojemu.

C)  Technologie pro nepřetržitý vzdálený monitoring provozu ČOV (dále jen „monitorovací zařízení“), pro hlášení a evidenci poruch minimálně v rozsahu: výpadek a obnovení dodávky elektrické energie; základní elektrická funkčnost DČOV (chod dmychadla, případně čerpadla) a funkčnost aerace. Monitorovací zařízení a na něj napojený systém musí být udržován v provozu po celou dobu udržitelnosti definovanou dále v této výzvě. Tento bod je specifikován ze strany SFŽP pouze v základních rysech. Pokud se nad ním ale zamyslíme prakticky, tak každá ČOV by měla sama detekovat a identifikovat maximum možných poruch v rámci svého provozu. A jestliže jsou to poruchy, které se detekují, aby se v rámci provozu řešily, tak logicky by měly být přenášeny někam dále a ideálně do centrálního dispečinku. Rozsah přenášených závad musí být logicky v souladu s provozním řádem ČOV, dle kterého byla ČOV certifikována a v souladu s ním musí monitorovat výskyt všech základních poruch a závad v něm popsaných (výpadek elektrické energie, porucha dmychadla, neprůtočnost, popř. přetížení systému), jakož i provádění, či neprovádění servisních úkonů v něm popsaných, (odkalování ČOV, doplňování koagulantu na chemické srážení fosforu, atd.). Setkali jsme se i s označením monitoring, kdy ČOV pouze odesílá SMS na mobilní telefon. ČOV monitoruje pouze tlak na výstupu z dmychadla a otevření víka ČOV. Co pak takový monitoring skutečně monitoruje, když dle provozního řádu má zároveň obsluha ČOV týdně otevírat víko a ČOV kontrolovat, měřit kal a regulovat ruční ventily? Ventily nejsou nijak automaticky monitorovány? Je poté otevření víka neoprávněná manipulace? Co když pak dítě spláchne omylem do WC hračku? Nebo tam žena vylije hadr na podlahu? Je třeba volat obecní obsluhu ČOV pro otevření víka? Samostatnou kapitolou je pak vizualizace dat. Každý si asi dovede představit, že nelze efektivně spravovat a mít pod kontrolou desítky domovních ČOV jen jako telefonní čísla v mobilním telefonu. Bez plnohodnotného dispečinku nejlépe na PC, či notebooku se zobrazením v tabulkovém formátu, filtrací dat, vizualizací servisních úkonů atd. se nedá mluvit o dispečinku a monitoringu. Více o monitoringu a o automatickém řízení dle průtoku viz také dotaz O6 d), dále dotazy Z8, Z9 a Z10.

D)  Automatické řízení provozu DČOV v závislosti na množství přitékající odpadní vody (bez zásahu uživatele). Zde je opět podstatné zamyslet se nad pojmy „množství“ a „automatické řízení“. Aby bylo možno něco řídit v závislosti na množství, tak je nutno mít vybavení, jak toto množství měřit. Množství vody je možno měřit buďto průtokoměrem, nebo objemově. Průtokoměr je dostatečně známé zařízení, proto se jím zde nebudeme technicky zabývat. U objemového množství se běžně měří u prizmatických nádrží rozdíl hladin na počátku měření a na konci a přenásobením plochou nádrže tím dostaneme přesný údaj o množství. Na tomto principu pracuje měření množství vody např. v systémech SBR, kde se tím i měří, jak rychle stoupá hladina v ČOV. U domovních ČOV jiných typů – průtočných s stálými hladinami a odtokem z dosazovací nádrže je jediným technicky možným způsobem měření tedy průtokoměr. Ale instalace průtokoměru do ČOV by nebyla úplně levná záležitost. Pravděpodobně z toho důvodu se lze setkat i s jinými pokusy, jak se popasovat s tímto požadavkem. Někteří výrobci nainstalovali do odtoku levné kontaktní čidlo (kontaktní elektroda), které měří pouze stavy, zda voda do odtoku odtéká, či nikoliv a pokud je ČOV bez odtoku, tak se pouze přepne do udržovacího režimu, jinak ale ČOV nereguluje svůj chod automaticky v závislosti na skutečném průtoku. Jak je z výše uvedeného patrné, tak tyto ČOV nedokážou změřit množství odpaní vody, ale pouze stav zda, resp. před jakou dobou naposledy nastoupala hladina na odtoku z ČOV. Z této informace nelze určit množství přitékajících odpadních vod. Informace že odtok z ČOV nastal např. 8 x za den může znamenat jak to, že ČOV je plně zatížená a protéká skrz ni projektovaných 750 L OV od 5ti osob za den, tak např. že v domě žije jen 1 osoba, která 8krát za den spláchla úspornou nádržku WC se 3mi litry vody, tedy že proteklo 24 L vody. Nepřesnost změření množství OV by tedy v tomto konkrétním případě dosáhla až 97 %. O tom, že se rozhodně nejedná o automatické řízení provozu ČOV bez zásahu uživatele často svědčí i popisy v provozních řádech, kde sice může být uvedeno, že pokud do ČOV nepřitéká odpadní voda po dobu předvoleného času, ČOV se automaticky přepne do tzv. „udržovacího režimu“, tedy bez zásahu uživatele.“ Zároveň tam pak ale bývá uvedeno, že reálnou změnu režimů v závislosti na zatížení je nutno provádět ručně. Obvykle ručním přepnutím mezi různě načasovanými programy podle % zatížení ČOV. Ty se pak obvykle jmenují nějak jako 25% průměrného zatížení, 50% průměrného zatížení, 75% průměrného zatížení, 100% průměrného zatížení, 125% průměrného zatížení, plus tam ještě bývají programy jako Dovolená, Chalupa, apod. Toto vše se však nepřepíná automaticky ale pouze ručně (protože není změřen údaj o skutečném množství, podle kterého by mohla ČOV sama přepínat). Ve výsledku tedy čidlo průtoku zajišťuje automatické přepnutí pouze do 1 z např. 8mi nastavitelných režimů. Do 7mi režimů jednoznačně nastavovaných podle množství přitékající odpadní vody je nutno ČOV přepnout ručně. Poměr automatického a ručního přepínání je tedy 12,5% ku 87,5%. Lze tedy s bezpečností tvrdit, že pouze kontaktním čidlem nelze podmínku automatického řízení provozu ČOV v závislosti na množství přitékající odpadní vody (bez zásahu uživatele) splnit.

E)  Pro dosažení požadované účinnosti odstranění fosforu z odpadních vod doporučujeme požadovat zařízení na simultánní srážení fosforu. K této problematice je uvedeno více podrobností v dotazu P4 a v dotazu O9

Když si představíte, co se stane v čistírně při vypuštění 200 L vany, tak ano je potřeba. Pokud má takto velké množství vody zase co nejrychleji odtéci, tak vám zaručeně celou průtočnou ČOV propláchne a vypláchne vám část bakterií a kalu do odtoku. Existují různá škrtící zařízení na odtoku, nebo dodatečná snižování hladiny doplněná do původních jednoduchých systémů průtočných ČOV, ale zde pozor na to, co se stane, když se takové škrcení přicpe a stejně vám celých 200 L poteče poté přepadem. (viz. Podrobněji v dotazu O6 A)

Dalším nezbytným přínosem akumulace na přítoku je vyrovnání i kvality vody. Pokud do ČOV přiteče chemikálie, např. Savo apod., tak se na přítoku v akumulaci naředí a nežli dojde do částí ČOV, kde už jsou živé a funkční čistící bakterie vykonávající čistící procesy jako jsou zejména denitrifikace a aktivace, tak už nejsou chemikálie natolik agresivní a nezabijí je. Třetím přínosem je fakt, že s předřazenou akumulací nepotřebujete mít v čistírně česlicový koš a pravidelně ho vytahovat a čistit, protože papíry a další rozložitelné látky se bezpečně rozloží v akumulaci a pro následný čistící proces nejsou pak komplikací a rizikem ucpávání. Skutečná akumulace v ČOV (nikoliv denitrifikace) je zároveň i zásobárnou znečištění a živin pro ČOV a bakterie pro období se s níženým přítokem, nebo pro rekreační provoz. ČOV bez akumulace a bez automatického měření průtoku tedy nemůže být technicky vybavena na to, aby rekreační provoz mohla skutečně zvládat. O jakých objemech akumulace se bavíme je rozebráno podrobněji v dotazu O6 A)

Ano, a jsme toho názoru, že toto je možná jeden z nejdůležitějších technických aspektů domovních ČOV. Podrobněji o tom pojednává i dotaz 06 B). Pokud není ČOV uzpůsobena technicky k tomu, aby dokázala bezpečně odstraňovat, zahušťovat a schraňovat přebytečný kal z procesu čištění, tak bude tento kal prostě vypouštět s odtokem. Každá obecní ČOV má samostatnou nádrž, která se jmenuje kalojem. Pokud tedy ČOV nedisponuje takovouto nádrží, tak prostě kalojem nemá. A je jedno, jestli bude výrobce v provozním řádu tvrdit, že se kal zahušťuje někde v procesu. Dlouhodobě odzkoušené je ještě mít kalový prostor v septiku, resp. primární sedimentaci před ČOV, což je spodní část septiku, která je neprotékaná a kde se kal usazuje. Jakmile jsou ale v ČOV všechny komory používané v procesu pro čištění (denitrifikace, regenerace, biologické odbourání fosforu, aktivace, dosazovací nádrž, apod.), tak není kde kal shromažďovat a zahušťovat a ČOV prostě kalojem nemá. Zásadní rozdíl je pak v tom, že v kalojemu zahustíte kal až na cca 4 – 5 % koncentrace sušiny, ale ve vlastní ČOV v procesu čištění, kde je kal neustále přečerpáván z jedné komory do druhé, tak ho lze zahustit max na 1% a proto ho tedy musíte odstraňovat logicky cca 4x až 5x častěji než u ČOV s kalojemem. 

Pojďme se na to podívat v číslech: Běžná domoví ČOV má objem okolo 2 m3. Ideální koncentrace kalu v aktivaci je dle ČSN 756401 a ČSN 756402 cca 4 kg/m3, tedy 0,4%. V denitrifikaci pak může být až dvojnásobná, tedy okolo 8 kg/m3, tedy 0,8 %. Při vyšších koncentracích v aktivaci a dosazovací nádrži než cca 6 kg/m3 už bude docházet k jeho únikům do odtoku, při vyšších koncentracích tedy nelze ČOV již bezpečně provozovat. Pokud u ČOV bez kalojemu vypneme provzdušňování a necháme ji v celém objemu odsadit, tak se kal usadí ve všech komorách po cca 30 – 45 min do koncentrace cca 10 kg/m3, tedy 1% ve spodním cca 1 m3 domovní ČOV. Tedy je tam po odsazení cca 10 kg kalu. Dále propočtením podle stejných ČSN je denní produkce kalu od 5ti lidí: 5 x 60 g BSK5/d x 0,9 = 270 g kalu/den, tedy 0,27 kg/den. Při odkalování však nelze odčerpat všechen kal z ČOV, to by pak ČOV nefungovala, ale maximálně cca 50 – 60 %. Tedy můžeme odčerpat cca 6 kg kalu v 600 L vody. A odčerpaných 6 kg kalu se mi od 5ti obyvatel namnoží zpět za 6 /0,27 = 23 dní. Výsledek? Aby vám neodcházel kal z ČOV, která nemá skutečný kalojemu, a která bude čistit vodu od 5ti lidí, budete muset vyčerpat každých 23 dní 600 L kalu. Za rok tedy potřebujete čerpat 16 x a celkem to bude 9,5 m3 kalu. U ČOV se skutečným kalojemem se bavíme o 5 x menším množství, protože kal 5 x více zahustíte, ale stejně je reálně potřeba počítat s odkalením cca 400 – 500 L 4x ročně. Samozřejmě pokud máte instalovánu ČOV pro 5 lidí a jsou na ní napojeni pouze 3 - 4 lidé trvale, tak stačí odkalení obvykle 2 x do roka. 

Nevěřte ale výrobcům, kteří vám slibují, že ČOV stačí odkalit 1 x ročně a už vůbec ne, pokud v ČOV není oddělený samostatný kalojem. Výsledek pak může být jediný. Do 2 – 3 let budete mít v lepším případě nádrž čisté vody plnou kalu a v horším případě ucpané drenáže vašeho zasaku a budete ho muset celý vykopat a udělat znovu. Tady bych ještě doplnil, že poslední dobou je trendem doplňovat ČOV o různé odvodňování a pytlování kalu. To je určité dobrá cesta a pro občana obsluhujícího svou vlastní domovní ČOV, který může jutový pytel odnést a hodit na kompost je to velké usnadnění, protože nemusí volat fekál. Nicméně mnoho vodoprávních úřadů chce stejně předkládat doklady o likvidaci kalů, takže u systémů ČOV pro obce – Decentralu je existence kalojemu důležitá, aby se dalo vyvážet hromadně z více ČOV v tekutém stavu a doložit pak doklady o vyvážení kalu kontrolním orgánům. Nicméně pro jednotlivce, který si pořizuje jednu ČOV pouze pro svůj dům je to určitě dobrá možnost likvidace kalu. Je ale třeba pořád počítat s tím, že v souladu s výpočty výše bude třeba, aby např. od 4 osob manuálně během jednoho roku odnosil průběžně na kompost cca 150 - 300 kg kalu o sušině cca 25 - 30% buďto ve formě cca 10ti až 20ti jutových pytlů po 15 kg, anebo v případě odvodňování ve větším odvodňovacím boxu, pak stejné množství vybral lopatou jednou za rok a odvezl po cca 100 kg na cca 2 – 3 stavebních kolečkách opět na kompost. 

V severských zemích jako je Švédsko či Norsko je požadavek na vybavení ČOV chemickým srážením fosforu naprostou samozřejmostí pro všechny výrobce ČOV. Technicky je tento proces i na domovních ČOV již dobře zvládnut. Pokud to jde bez problémů již léta realizovat a provozovat v těchto zemích, tak nevidíme důvody, proč by to měl být nějaký zásadní problém i u nás v ČR. O odstraňování fosforu je pojednáno už i v dotazu P4. Dávkování srážedla je jednoduchá záležitost a ČOV ji zvládá automaticky. Ani pro kal a životní prostředí to nepředstavuje problém. Naopak. Důvod, proč je stále větší tlak na odstraňování fosforu z odpadních vod je ten, že byly publikovány studie, dle kterých je hlavně fosfor limitujícím prvkem pro zabránění eutrofizace vody v řekách a jezerech, tedy nárůstu řas a sinic. Dříve se takto pohlíželo i na dusík, ale dusík je přítomen i ve vzduchu, takže pokud je ve vodě fosfor, řasy a sinice si dusík pro svůj růst získají ze vzduchu, ale obráceně, tedy pokud je ve vodě dusík, ale není tam fosfor, tak si fosfor ze vzduchu řasy získat nedokážou. A proč nechceme v řekách a rybnících velké množství řas a sinic? Protože ty pak spotřebují veškerý kyslík ve vodě a dochází k úhynu ryb. Mimochodem nedávno vyšel článek, který právě sinice a řasy označuje jako hlavního viníka známého úhynu ryb v řece Bečvě z roku 2020. A finančně? U 4-členné rodiny se bavíme o dávce cca 11,5 L, tedy 16,5 kg srážedla ročně. To je při dnešních cenách srážedla Preflok cca 100,-/rok. Úvodní otázku lze tedy položit i obráceně a to, jestli náklady na dávkování srážedla a tím i zajištění skutečného odstraňování fosforu ve výši ceny 2 točených Plzní ročně jsou tak vysoké, abychom to nedělali? 

Tady bude hodně záležet na tom, jaký typ ČOV si zvolíte. Pokud si vyberete ČOV, která nepotřebuje betonovat podkladní beton, tak vlastní osazení ČOV plus případně i nádrže čisté vody proběhne během jednoho dne. Druhý den se provede výkop a zhotovení drenáže a zasaku, konečné terénní úpravy a za 2 dny může být 1 nemovitost vyřešena. Pokud ale bude zvolená domovní ČOV vyžadovat vybudování betonového podkladního základu s armovací kari sítí, tak to logicky představuje prodloužení instalace minimálně o 1 den (a i její prodražení o cca 5 – 6000,-), protože musíte položit kari sítě, podložit je, beton vylít, vyrovnat a nechat vytvrdnout a správně byste ještě ani druhý den po něm neměli chodit a zatěžovat ho. Slyšeli jsme i o variantě s různými prefabrikovanými ŽB základy, ale tam je otázka konečné ceny při spočítání dopravy, manipulace jeřábem atd. Navíc asi i usazení a vyrovnání prefa panelu přesně do vodorovna nebude úplně jednoduché. Druhým určujícím faktorem pro montáž je, že většina domovních ČOV má pevně danou hloubku nátoku z výroby a pak se k nim musí dokupovat různě vysoké nástavce podle skutečné hloubky přítokového potrubí z nemovitosti. (dle ČSN má být potrubí v nezámrzné hloubce, tedy v našich podmínkách minimálně 70 -80 cm pod terénem.) Běžná situace je však ta, že vlastníci domů ani pozici a průměr, natož hloubku odpadního potrubí, dokud se nekopne do země, neznají. U ČOV s pevně daným nátokem se pak za pochodu musejí nástavce pasovat a přizpůsobovat hloubka výkopu, což montáž také prodlužuje a prodražuje. Ale existují i ČOV s variabilní hloubkou přítoku a s vyrovnávací nádrží na přítoku a s přečerpáváním z ní, kde není třeba žádné nástavce řešit a přítok se prostě napojí do ČOV v místě kam vyjde. Tato vlastnost ČOV dokáže vlastní montáž výrazně zjednodušit, usnadnit a urychlit.

Tady záleží hodně na projektantovi a na kvalitě projektu od něj, ale obvykle stačí vyznačit na pozemku místo, kde má být ČOV zakopána, najít a označit přítokové potrubí a připravit si bod a jištění pro napojení ČOV do elektrické energie. Poslední požadavek je samozřejmě umožnění přístupu na pozemek a v neposlední řadě pak zajištění cca 2 m3 vody na napuštění ČOV v průběhu jejího zasypávání. O podrobnější informace o požadavcích na stavební připravenost zpracované z předchozích realizací je možno požádat v sekci pro projektanty.

Toto je častý dotaz od občanů. Technicky to samozřejmě možné je, ale při praktickém provedení to pak přináší více komplikací, než by se zdálo na první pohled. Zaprvé v naprosté většině případů nejsou známy ani rozměry, ani materiál a provedení stávajících septiků a žump. Pak je těžké naprojektovat a spočítat práce spojené s osazením ČOV do nich. Projektant musí připravit výkresy, následně musí položku po položce související práce narozpočtovat a to prostě není možné bez předchozího podrobného zaměření a pasportizace jímek. Takovéto zaměřování by ale bylo příliš drahé v projekční fázi a někdy to ani není proveditelné (kontroly uvnitř jímek, které jsou plné a v provozu). Varianta, kdy se něco odhadne a dá do projektu také není dobré řešení, protože obvykle pak může končit v diskuzích o vícepracích s prováděcí firmou, jelikož reálná situace bude vždy jiná. Vzhledem k tomu, že se jedná o bourací práce, tak pokud by neměl být septik zbourán celý, tak by měl navíc stabilitu železobetonové konstrukce po provedení navržených zásahů správně posoudit statik. Nám se tedy osvědčil přístup, kdy se ČOV naprojektuje vedle stávajících jímek a tím se nekomplikuje projekt, rozpočet a soutěž případnými dotazy stavebních firem. Následně při provádění se každý majitel může rozhodnout a dohodnout s prováděcí firmou, jestli chce řešení zachovat a jímku využít např. pro akumulaci vyčištěné vody, anebo ji zdemolovat a ČOV osadit namísto ní. Případný rozdíl ve stavebních pracích si už ale vyřeší se stavební firmou majitel nemovitosti sám a nekomplikuje se tím obci celý projekt.

-          Výměna provzdušňovací plastové folie po 10 letech. Cena: 450,- Kč

-          Výměna membrán a filtru dmychadla 1 x za 2 roky. Cena: 950,- Kč

-          Výměna vzduchových trysek 1 x za 10 let. Cena: 150,- Kč

-          Výměna vzduchových PVC hadiček 1 x za 10 let. Cena: 200,- Kč

-          Celkem za 10 let. Cena: 4.600,- Kč

V ČOV pro 5 osob je instalováno membránové dmychadlo o příkonu 65 W. Jeho chod je automaticky regulován podle zatížení ČOV, podle množství přitékajících odpadních vod na ČOV. 

–  Při plném zatížení 5 osob na ČOV pro 5 EO pracuje dmychadlo obvykle nepřetržitě, do sníženého výkonu se přepíná pouze při odjezdu z domu např. na dovolenou, popř. na chalupu, tedy cca 10 % času, pak je spotřeba elektrické energie 65 W x 24h x 90% = 1,4 kWh, což při ceně 5 Kč za 1 kWh představuje 1,4 x 5 = 7,0 Kč za den, resp. 2.555,- ročně.

–  Při zatížení 3 - 4 osobami na ČOV pro 5 EO pracuje dmychadlo střídavě na plný výkon a střídavě ve sníženém výkonu cca 30 % času, pak je spotřeba elektrické energie 65 W x 24h x 70% = 1,1 kWh, což při ceně 5 Kč za 1 kWh představuje 1,1 x 5 = 5,5 Kč za den, resp. 2.000,- ročně.

–  Při zatížení 1 - 2 osobami na ČOV pro 5 EO pracuje dmychadlo trvale ve sníženém výkonu, tedy na cca 50 %, pak je spotřeba elektrické energie 65 W x 24h x 50% = 0,78 kWh, což při ceně 5 Kč za 1 kWh představuje 0,78 x 5 = 3,9 Kč za den, resp. 1.423,- ročně.

–   Při zatížení 0 osobami na ČOV pro 5 EO (chalupářský provoz) pracuje dmychadlo trvale ve sníženém výkonu, tedy na cca 10 %, pak je spotřeba elektrické energie 65 W x 24h x 10% = 0,156 kWh, což při ceně 5 Kč za 1 kWh představuje 0,156 x 5 = 0,78 Kč za den, resp. 285,- ročně.

Tohle je velice častý argument některých občanů i některých pracovníků vodoprávních úřadů, či státních podniků Povodí. Z pohledu velkého provozovatele VaK to určitě lepší řešení je. Desítky kilometrů trubek v zemi a centrální ČOV, které někdo zaplatil, se pak jednodušeji provozují. Z pohledu vodoprávního úřadu také. Je jednodušší povolit a pak kontrolovat jednu velkou stavbu, nežli desítky malých staveb. A nakonec z pohledu státních podniků Povodí a ČIŽP se pak také lépe kontroluje, co je vypouštěno do toků. Takže potud ano. Na první pohled ze strany občana je to také lepší, protože se přece napojím na jednu trubku a už se o nic na svém pozemku nestarám. Ale pouze do momentu, než začne někdo počítat. 

U typických obcí s roztroušenou zástavbou se mohou vyšplhat celkové náklady ne na desítky milionů, ale klidně vysoko přes 100 milionů. Takové projekty jsou pak tzv. Jen „do šuplíku“. A známe hodně obcí, které zaplatily miliony za projektovou dokumentaci, aby pak zjistily, že na to ze svého rozpočtu nikdy mít nebudou. Následně dvakrát, třikrát neúspěšně žádaly o dotaci a pak to vzdaly. Ono totiž i Ministerstvo životního prostředí (MŽP) a Ministerstvo zemědělství (MZE), které kanalizace dotují, propočítají efektivnost investice a pokud náklady na odkanalizování jednoho obyvatele překračují částku okolo 140.000,- až 150.000,-, tak už jsou považovány  za nehospodárné a takové projekty podpoří zřídka. Poslední často opomíjený fakt je i to, že pokud by obec byla třeba i dostatečně bohatá a dokázala zainvestovat takovou kanalizaci sama, tak nakonec na tom přeci jen budou biti její občané. Proč? Protože podle platné vyhlášky se do stočného počítají i náklady na pořízení kanalizace a to ve formě fondu obnovy vodohospodářské infrastruktury. Jinými slovy, pokud obec o 100 obyvatelích postaví gravitační kanalizaci za 20 mil (a je jedno zda s dotací, či bez), tak musí od lidí každý rok vybrat ve stočném za dobu její životnosti (80 let) celou tuto částku. Tedy v tomto případě 0,25 mil ročně. To je 2.500,- ročně na obyvatele. Při roční spotřebě 35 m3 OV na obyvatele to představuje zdražení stočného o 71,- na m3. V tom případě se celková výše stočného dostane prakticky na dvojnásobek dnešních obvyklých cen. Otázka v takových obcích tedy nezní: „Zda kanalizaci centrální, anebo Decentrál?“, ale „Zda Decentrál pomocí domovních ČOV, anebo nic?“ 

Obvykle se to nedá stihnout za méně než 2 roky. Počítejte s tím, že nejdříve je potřeba vůbec posoudit, jestli je vaše obec vhodná pro Decentral. Dále možnosti technického řešení, místa vypouštění vyčištěné vody, zasakování, atd. Dále, zda mají vůbec lidé o Decentral zájem. Program Státního fondu životního prostředí (SFŽP) má podmínku minimální účasti 30% obyvatel z dané lokality. Tento prvotní průzkum trvá obvykle cca 2 měsíce. Následně je třeba přistoupit k vypracování odborného posudku a přípravě pro vlastní žádost na SFŽP. Tady je třeba počítat obvykle s cca 4mi měsíci. Následně se podá žádost a její zpracování a schválení trvá obvykle další 2 – 3 měsíce. Pak má obec dalších 12 měsíců na zajištění projektu, získání stavebního povolení a soutěž na dodavatele. To vše obvykle trvá mezi 9ti – 12ti měsíci. A jsme na nějakých cca 18ti až 21 měsících. A až potom následuje vlastní realizace. Ta u obce menší až střední velikosti (cca 40 – 50 ČOV) obvykle proběhne za jednu stavební sezonu, tedy dalších cca 9 měsíců. Obvykle tedy celý cyklus projektu trvá nakonec mezi 2ma až 3mi roky.

Ve spoustě jiných případů lze s výše uvedeným tvrzením souhlasit, ale u domovních ČOV tomu tak dle nás není. Co se týče byrokracie s tím spojené, tak oproti jiným dotačním titulům zde není tak velká. Už proto, že stát nedotuje procentem z nákladů, ale paušální částkou na instalovanou ČOV. Pokud to porovnáme s variantou, kdy by si občané, či obec vše pro domovní ČOV připravovali a řešili sami, tak jediné, kde se ušetří, by bylo pár desítek tisíc korun na vypracování odborného posudku, který je pro žádost potřeba a pak dalších pár desítek tisíc korun za administrativu spojenou s žádostí na SFŽP, soutěží na dodavatele a celkovou administrací projektu. Veškeré ostatní projekční práce a povolovací kroky by bylo nutno provést také. Navíc jsou tyto práce v celkovém součtu rychlejší a levnější, protože se vyřeší za celou obec najednou, jinak by se musely projednávat desítky projektů samostatně. Pro občany tím odpadne spousta starostí a administrativy spojené nejen s povolením a realizací ČOV, ale poté i s jejím provozem, kdy provoz zajišťuje i u Decentralu obec. Jde zejména o odebírání vzorků, popř. zajišťování pravidelných revizí, dále o pravidelný servis, popř. i opravy mimo pravidelný servis. Vše výše popsané je logické a jasné.

Dotačnímu titulu musíme ale přiznat ještě dva velké plusy. Zaprvé požaduje celý systém dodat s tzv. centrálním monitoringem, tedy že všechny domovní ČOV jsou vidět někde na jednom místě a lze kontrolovat online, zda jsou v pořádku, nebo je na nich třeba něco řešit. Tímto přístupem už se pak nejedná o desítky tzv. black-boxů zakopaných v zemi. Kdy obec neví, jak skutečně fungují a jak se o ně kdo stará. Ale vybuduje se soustava domovních ČOV, která je pod kontrolou odborné proškolené obsluhy a funguje stejně dobře jako např. centrální tlaková kanalizace. A druhým plusem je fakt, že SFŽP stanovil minimální technické požadavky na konkrétní provedení a vybavení domovních ČOV, které mohou být podpořeny. Ne všechny domovní ČOV na trhu, které disponují označením CE, mají totiž takové technické předpoklady, aby byly schopny spolehlivě fungovat. Proto SFŽP požaduje např., aby ČOV měly oddělený kalojem, dále aby měly akumulaci alespoň na 50% denního objemu přitékajících odpadních vod, aby měřily množství přítoku a podle toho se samy regulovaly. Pokud dá tedy obec jen příspěvek občanům, aby si koupili ČOV sami, tak to pak často dopadá tak, že si koupí nejlevnější ČOV na trhu, byť v dobré víře, že je také CE certifikovaná. Navíc nemají mnohdy sílu technicky jednotlivé výrobky srovnávat a pak takováto nejlevnější ČOV pak často funguje jako průtočný septik, protože provozovat ji je velice náročné. Toto riziko je u projektů podpořených ze SFŽP do značné míry sníženo, i když také to neplatí vždy, jak píšeme např. v dotazu O6. 

Právě pro finanční srovnání se nejdříve vypracovává tzv. odborný posudek, kde se jednotlivé varianty odkanalizování připadající v úvahu pro danou obec porovnávají. Nejde tedy vhodnost Decentralu posoudit bez uvážení podmínek každé konkrétní obce a jsou i obce (zejména větší a kompaktní), kde bude v dlouhodobém srovnání vycházet centrální řešení lépe. Nicméně z projektů na kterých jsme se podíleli lze říci, že v porovnání s centrální kanalizací, kde se běžně náklady pohybují i nad 150.000,- na odkanalizovaného obyvatele a podpora od státu ve formě dotací se doposud pohybovala okolo 60%, tak u Decentralu pomocí domovních ČOV se náklady pohybují okolo 200.000,-, nicméně nikoliv na obyvatele, ale na jeden rodinný dům. Podpora od státu ve formě dotace na Decentral je pak 150.000,- na rodinný dům, tedy okolo 75%. Při čtyřčlenné rodině je tedy Decentral na cca 1/3 nákladů centrálního řešení. O vyvážení jímek nemá smysl dlouhodobě uvažovat, protože tento způsob vychází nejdráže už za cca 3 roky provozu. Další nespornou výhodou je, že při realizaci Decentralu nedojde obvykle k rozkopání celé obce, všech komunikací a dlouhému zatížení všech obyvatel stavební činností. 

Zde se podívejte do sekce našich webových stránek – průvodce jednotlivými kroky realizace Decentralu, kde je vše přehledně popsáno.

Zde nechává SFŽP obcím otevřené možnosti. Lze provozovat celou soustavu i nadále pod správou obce. To je mimochodem řešení, které považujeme i my za nejvhodnější. Obec má nadále nad soustavou kontrolu, má i zkušenosti s jejím provozem, vyškolenou obsluhu a náhradní díly, takže proč neprovozovat celý systém ke spokojenosti všech i nadále. Ale pokud se obec a lidé rozhodnou, tak je možno i jednotlivé ČOV převést do majetku občanů a pak veškeré odpovědnosti a kompetence přenést na ně. Zde je potřeba poznamenat, že toto lze prakticky provést u plně decentrálních systémů, kdy si každý čistí i zasakuje odpadní vody sám za sebe. Pokud jsou však např. odtoky z domovních ČOV spojeny do společné kanalizace, kde jsou předepsány společné limity a vzorkování na odtoku, tak si obec nějaká pravidla vypouštění do kanalizace musí nastavit s občany i po případném převedení ČOV do jejich majetku, jelikož bude pořád odpovědná za to, co se z konečné výusti kanalizace do přírody vypouští.

Setkali jsme se s obcemi, které byli plátci DPH před realizací a zůstali jimi, ale i s obcemi, které nebyli plátci DPH a kvůli realizaci se jimi nestali, a nakonec i s obcemi, které se kvůli realizaci stali plátci DPH. Zde je to vždy o individuálním posouzení jednotlivé obce i s ohledem na další její aktivity, co bude v konečném součtu výhodnější pro celou obec a její občany. Samozřejmě bavíme se tady o 21 % DPH z celého projektu, jelikož výše dotace zůstává stejná bez ohledu na to, jestli jsou náklady s DPH, nebo bez DPH. Zde je dobré poznamenat, že pokud je projekt od začátku na to připraven zejména ze strany projektanta, je možno uplatnit i sníženou sazbu DPH 15%. Rychlým propočtem je ale zřejmé, že z pohledu rozpočtu obce se např. u projektu ve výši 10 mil Kč bavíme u kompletního odpočtu DPH o tom, zda v rozpočtu obce zůstane, či nezůstane 1,5 milionu. Toto téma je ale složitější a pokud máte zájem ho probrat pro váš konkrétní případ, obraťte se nás. Můžeme vám zaslat ukázkové propočty pro posouzení obou variant, které byly zpracovány pro některé obce již dříve. Dále máme k dispozici ukázky podnikatelského záměru nutného pro přihlášení k plátcovství DPH. 

V textu výzvy je následující popis monitoringu: „pro hlášení a evidenci poruch minimálně v rozsahu: výpadek a obnovení dodávky elektrické energie; základní elektrická funkčnost DČOV (chod dmychadla, případně čerpadla) a funkčnost aerace.“ Tady bychom chtěli říci, že určitě stojí za to se nad monitoringem zamyslet, co od něj vlastně chceme a jak vůbec dokáže s vlastní ČOV komunikovat a jaká data dokážeme získat a použít. Nebudu zde rozepisovat, že pouhé zasílání SMS zpráv na mobilní telefon bez jejich zpracování, vizualizace apod. nelze považovat za monitoring a dispečink v pravém sova smyslu.

První je potřeba se zamyslet nad vlastní ČOV. Má ČOV už v základu své vlastní PLC, které vyhodnocuje stav a funkci ČOV, optimalizuje chod, detekuje poruchy apod.? Z principu a logiky věci, pokud se takové ČOV prodávají i bez PLC, tak asi přidaná hodnota doplnění monitoringu a dispečinku k nim bude sporná. Protože co se tam najednou bude měřit a monitorovat, když normálně se to neměří a nemonitoruje? Oproti tomu jsou ČOV, které jsou na principu automatizace řízení a Smart systému konstruovány od základního provedení. Klasickým příkladem jsou ČOV používající technologii SBR (Sequencing Batch Reactor), kdy každá tato ČOV je vždy řízena malým PLC a to má v sobě veškerou automatizaci a data už v základu. Monitoring je pak jen nadstavba, která tato data zpracovává, přenáší a zpřístupňuje někde centralizovaně.

Další možností jsou ČOV MBR (Membrane Bio Reactor), ale zde nepředpokládáme s ohledem na vyšší cenu i větší náročnost na provoz zatím jejich nasazení ve větším měřítku. U ČOV s dosazovací nádrží a s hladinami ve všech nádržích vždy na maximálních úrovních, tedy tam kde to, co přiteče musí zase v krátké době odtéci, tak není moc co měřit, řídit a monitorovat. Stejné technologie se používají i na obecních ČOV. A zde, aby bylo možno něco měřit a řídit, tak se tyto ČOV musí doplnit o kyslíkové sondy, průtokoměry, frekvenční měniče, popř. analyzátory. Ale toto vybavení je u malé domovní ČOV finančně ještě dražší než samotná čistírna. Navíc údržba a čištění těchto vybavení jsou natolik náročné, že to opět u domovních ČOV nefunguje, protože to lidé nebudou dělat. Pak zbývají takové sensory jako otevření víka, kde zaznamenávat tento údaj nedává smysl, pokud podle provozního řádu máte ČOV min. 1 x za týden, či 14 dní otevřít a vizuálně zkontrolovat. U ČOV typu SBR je ale základní parametr měření hladin v ČOV, a to pomocí tlaku vzduchu z dmychadla, který do komor probublává, což je naprosto spolehlivé a bezúdržbové měření. Díky údajům z hladin je pak dopočítán skutečný průtok ČOV, stavy technologie, bezchybný provoz a mnoho dalších údajů o správném chodu ČOV. Pokud máte údaje o skutečně proteklém množství odpadních vody, dokáže se pomocí PLC ČOV sama řídit na míru skutečnému zatížení. Díky tomu pak ví, v jakém režimu optimálně pracovat, pokud majitelé např. odjedou pryč. Ví kolik nadávkovat chemikálie podle průtoku (pokud není průtok, dávkování zastaví). Měří motohodiny pro určení potřebných servisů dmychadel, ventilů apod. Prostě teprve s PLC a měřením množství průtoku to může být skutečná Smart ČOV, která řeší maximum věcí sama a za vás.

O monitoringu viz. Např. také dotaz O6 C) a o automatickém řízení dle průtoku dotaz O6 D), dále dotaz Z9 a dotaz Z10.

Tento případ souvisí většinou s předchozím bodem. Zaprvé lze v takovém případě pochybovat o skutečné kompatibilitě obou systému tedy ČOV a monitoringu. Viz případ Applu, který byl vždy jak výrobcem zařízení, tak i tvůrcem veškerého software, aby mohl zaručit kompatibilitu a kvalitu. Je známo mnoho jiných aplikací z IT světa, kde kompatibilita systémů od dvou dodavatelů nefungovala. Jakmile není jeden dodavatel u IT systémů, tak lze očekávat technické nedokonalosti a problémy. Dále lze předpokládat, že řešení nebylo jako kompaktní s konkrétní ČOV vyvíjeno od začátku, ale tzv. napasováno dodatečně. Ale pokud odhlédneme od technických problémů, mohou tu být i problémy pro obec provozní a to, že má potom dva partnery, se kterými musí celý systém řešit. Jednomu dodavateli zaplatila za dodávku ČOV a druhému za dodávku systému monitoringu. Když něco nefunguje musí komunikovat a řešit to s oběma a rozhodnout, kdo má problém řešit. Nezřídka je pak skutečně těžké se dobrat výsledku, a to i když nebudeme předpokládat, že jeden dodavatel chce svalovat vinu na druhého. Poplatky za monitoring se navíc většinou hradí tomuto externímu dodavateli. Dodavatel ČOV už dostal zaplaceno a je z projektu po 2 leté záruce pryč, ale na dodavateli monitoringu je poté obec závislá zbylých 8 let doby udržitelnosti. Je naivní si myslet, že lehce takovýto systém nahradíte monitoringem od někoho jiného. To je tak složité, že počítejte se spoluprací s jedním dodavatelem monitoringu po celých minimálně 10 let udržitelnosti. A v této souvislosti jsme už slyšeli o případech, kdy po 2 letech záruky došlo ke zdražení služeb ze strany třetího dodavatele i o 200%, nebo dokonce o 300%.

Pokud zvolíte systém, kde je jeden a stejný dodavatel jak pro ČOV, tak pro monitoring, tak se samozřejmě ze 100% všech rizik nezbavíte také, ale spoustu jich tím eliminujete. Proč by si kazil jeden dodavatel své jméno tím, že nebude poskytovat kvalitní a finančně dostupnou podporu dispečinku, když by tím kazil i budoucí prodeje dalších ČOV?  A na druhou stranu, výrobce ČOV není závislý na maximální ziskovosti aktivit spojených s dispečinkem, protože to není jeho hlavní zisková činnost, ale chápe to většinou jako podpůrnou činnost prodeje vlastní ČOV. Jsou to pro něj prostě dvě spojené ekonomické nádoby, kde jedna podporuje druhou. O monitoringu viz. Např. také dotaz O6 C) a o automatickém řízení dle průtoku dotaz O6 D), dále dotaz Z8 a dotaz Z10.

Toto je dobrá otázka. Můžete se setkat se dvěma přístupy a ty jsou do jisté míry právě odvislé od toho, zda je dodavatelem ČOV i monitoringu jedna firma, nebo dvě nezávislé firmy. Obecně se dle našich zkušeností ceny za zavedení a zprovoznění celého systému monitoringu (instalace SIM karet, zavedení do systému dispečinku, odzkoušení, atd.) pohybují okolo 1000,- za jednu ČOV. Tím to ale nekončí, protože pak je třeba zajistit a zajišťovat celý chod monitoringu a dispečinku. Tam se jedná zejména o zajištění přenosu dat. Dnes se můžete setkat s přenosem dat pomocí SMS, které se poté zpracovávají přes SMS servery dispečinku (Zde je výhoda, že můžete platit pouze za skutečný počet SMS, nevýhoda je omezené možnosti připojení, kdy je třeba počítat s určitou prodlevou mezi odesláním a přijetím SMS), nebo pomocí mobilního internetu GSM/GPRS/EDGE, 4G/5G, zde se většinou pracuje s privátními tzv. VPN vyhrazenými částmi sítí v rámci konkrétního poskytovatele – operátora (zde je výhoda výkonnějšího připojení, ale nevýhoda ve vyšších paušálních poplatcích podobně jako u připojení k mobilnímu internetu) a nakonec už jsou i ČOV, které komunikují pomocí IoT, tedy tzv sítí Internetu věcí, kde se pracuje s jinými, strojovými a levnějšími protokoly a přenosy v rámci internetu. Přesně se jedná o nízkoenergetické bezdrátové sítě určené k přenosu menšího množství dat oproti klasickému internetu.

Nejrozšířenější je nyní asi komunikace pomocí tzv. Narrowbandu. Plus k nákladům na zajištění vlastního přenosu dat je třeba ještě připočíst náklady na software dispečinku, který data zpracovává a vizualizuje a nakonec i na servery a jejich obsluhu, na kterých je dispečink provozován. Dnes je standardem provoz tzv. v Cloudu, tedy že služba běží na serverech poskytovatele a obec si ji neinstaluje u sebe na PC. Což umožňuje i lepší podporu celého dispečinku ze strany jeho dodavatele (odstraňování, chyb, aktualizace, upgrady, apod.) A kolik tedy stojí vlastní přenos dat plus zajištění služby dispečinku. V závislosti na typu, četnosti přenosu a druhu použité technologie se náklady za jednu ČOV pohybují měsíčně obvykle od 30,- – 100,- kč měsíčně za přenos pomocí SMS, přes 100,- – 200,- Kč měsíčně pomocí GSM/GPRS/EDGE, 4G/5G, u IoT pomocí Narowbandu by měly být náklady podobné jako u SMS, tedy cca 50,- - 100,- Kč měsíčně. A zde musí zaznít ještě jedna důležitá poznámka na závěr. Prověřte, vyjasněte a domluvte si předem s projektantem, zda budete chtít soutěžit jen dodání HW, tedy čidla monitoringu atd. bez vlastní služby přenosu a dispečinku, nebo např. na několik let i zajištění této služby kompletně. Já osobně bych doporučoval soutěžit rovnou s dodávkou ČOV, alespoň na dobu záruky ČOV, tedy 2 let i kompletní zajištění přenosu a dispečinku. Jinak se vám může stát, že záhy po realizaci teprve zjistíte, kolik vás dodaný systém bude skutečně stát měsíčně na provozu. Realistické náklady by se měly pohybovat pro např. 40 ČOV na dobu 1 roku okolo 40 x 12 x 60,- = 28.800,-. O monitoringu viz. Např. také dotaz O6 C) a o automatickém řízení dle průtoku dotaz O6 D), dále dotaz Z8 a dotaz Z9.

Obvykle se na obci vybere jeden technicky zdatný pracovník, popř. se vyškolí i jeho zástupce pro případ nemoci, či dovolené a ten je zaškolen od dodavatele ČOV na řádnou obsluhu a běžný servis ČOV. Obec je pak vybavena základními spotřebními a náhradními díly pro obsluhu ČOV, jako jsou např. filtry do dmychadel apod., které tento pracovník může dle potřeby použít. Tím je zajištěno, že obec může být téměř nezávislá na placeném servisu od výrobce, pokud chce. Výrobce samozřejmě většinou nabízí možnosti placených servisů. Zde se nám jeví jako ideální koncept pravidelných servisů např. 1 x až 2x ročně, kdy servisní technici výrobce provedou detailnější kontrolu a údržbu ČOV, ale pro běžný denní chod jich není zapotřebí. Nicméně je i spousta obcí, kde se naučili servis si zajistit prakticky kompletně sami a výrobce nepotřebují. Do dispečinku má pak většinou přístup jak tento pracovník obsluhy ČOV, tak obvykle i někdo z vedení obce, obvykle ten, kdo měl projekt od počátku na starosti.

V ideálním případě má do dispečinku přístup i dodavatel technologie ČOV, aby mohl pracovníkovi obce poskytnout přiměřenou diagnostiku a podporu bez nutnosti fyzického výjezdu na místo, pokud je to potřeba. Paralelně s informacemi odesílanými na dispečink mohou ČOV odesílat i SMS přímo na mobil pověřeného pracovníka pro případ, že by se jednalo o havarijní událost (např. porucha dmychadla). Co se přenosu dat týče, tak kromě již zmíněných SMS je možno přenos řešit pomocí wifi a v dnešní době i pomocí sítí pro IoT (Internet věcí) jako je např, Narrowband. Více viz. Např. dotaz Z10. Jako zajímavosti lze říci, že díky datům z plnohodnotného dispečinku se podařilo už vyřešit takové situace jako např. protékající WC v domě, nebo zaústěnou dešťovou kanalizaci do ČOV, anebo na druhou stranu zjistit, že někteří občané měli tendenci ČOV např. na noc vypínat, aby ušetřili, což se s řádnou funkcí ČOV samozřejmě neslučovalo. 

Jako u každého jiného zařízení se životnost jednotlivých částí ČOV liší. 

–  Hlavní část ČOV, tedy vlastní plastová nádrž, včetně stropu a víka musí pro získání označení CE splňovat minimální životnost 25 let při osazení v nejnepříznivějších podmínkách. Ve většině případů bude tedy životnost ještě delší než 30, 35 i více let. Nejstarší plastové ČOV obdobné konstrukce se vyráběly už před rokem 1989 a jsou stále v zemi. 

–  Jako další se ČOV skládá z vnitřní technologie, což jsou většinou plastové trubky a hadičky, které časem tvrdnou a křehnou, zde lze počítat se životností cca 20 let, přičemž po konci životnosti lze veškerou technologii rychle a jednoduše vyměnit.

–   Z vnitřní technologie pak mají kratší životnost provzdušňovací plastové folie, skrz které se dodává do vody vzduch formou jemných bublin. Zde je životnost deklarovaná výrobcem 10 let. Opět je lze jednoduše vyměnit.

–  Další komponenty, které v ČOV pracují mechanicky jsou elektromagnetické membránové dmychadlo a vzduchové elektroventily. U dmychadla i ventilů se uvažuje životnost 8 let, i když běžně v praxi pracují i 15 let.

–  Nakonec u dmychadla je třeba počítat s pravidelným servisem ve formě výměny cívek 1 x za 4 roky a membrán 1 x za 2 roky. 

–  V ČOV se doporučuje cca 1 x za 1 – 2 měsíce zkontrolovat množství kalu, což spočívá v odběru vzorku z provzdušňované aktivační nádrže ČOV do sklenice, ponechání odsazení 30 min a kontrola odsazeného množství.

–  Následně, pokud je zjištěno namnožení vyššího množství kalu, tak odčerpání popř. vyvezení kalu. Odčerpání ponorným kalovým čerpadlem na kompost trvá obvykle cca 30 min, a pokud je ČOV vybavena kalojemem, tedy odděleným prostorem pro akumulaci a zahušťování kalu, tak je dle zatížení ČOV třeba kal odčerpat cca 1 x za 4 až 12 měsíců. Při plném zatížení 5 osob na ČOV pro 5 EO obvykle po 4 – 6 měsících, při 3 -4 osobách na ČOV pro 5 EO obvykle po 6 – 8 měsících a při 1 – 2 osobách na ČOV pro 5 EO obvykle po 8 – 12 měsících. Zde bychom chtěli odkázat na dotaz O7, kde se skutečným odděleným kalojemem zabýváme podrobněji.

–  Další pravidelný servis je 1 x za rok čištění filtru vzduchového dmychadla.

–   Po 2 letech se pak pravidelně mění membrány ve dmychadle.

–  Jiný pravidelný servis není nutný a mnoho majitelů ČOV si ji mnoho let zvládne servisovat samo, i když lze doporučit, aby ČOV ideálně alespoň 1 x ročně zkontroloval zkušený servisní technik. 

Obvykle se před zprovozněním předpokládá, že občan si zajišťuje sám odkalování a provádí si i sám běžnou kontrolu a údržbu ČOV. Obec zajistí vyvezení kalu jen občasně. Místní obecní obsluha pak navštíví ČOV podle podmínek SFŽP alespoň 1 x za 2 měsíce, popř. v případě poruchy. Dále doporučujeme zajistit od dodavatele ČOV alespoň 1 x ročně preventivní kontroly a prohlídky všech ČOV. Nakonec je vhodné počítat i s občasnými servisními pracemi dle potřeby. Co se týče reálných nákladů, tak dle informací od obcí, které Decentral již v rozsahu výše provozují, se pohybují někde okolo 2.500,- až 3.000,- na jednu ČOV. V těchto částkách nejsou obvykle kalkulovány poplatky do fondu obnovy vodohospodářské infrastruktury, jelikož se nevybírá klasické stočné a to ze dvou důvodů: a) zákon to u Decentralu nepožaduje, b) některé obce počítají s tím, že v budoucnu převedou ČOV na občany. Jako rozumná nám přijde kalkulace poplatku jako 1200,- za ČOV + 800,- za obyvatele. A to z toho důvodu, že s ČOV, která je zatížena méně lidmi je i méně údržby (odkalování, čištění atd.). Zadruhé je vhodné při stanovování výše poplatku z politických důvodů provést srovnání i s obvyklou výší platby stočného v daném okolí, jako kdyby lidé byli napojeni na centrální kanalizaci. Takové srovnání pak může vypadat takto:

–  1 obyvatel vyprodukuje 100 L Odpadní vody za den. 

–  Za rok se uvažuje cca 35 m3. 
–  Běžná výše stočného je dnes 60,-/m3, což dělá za rok 2.100,- na jednoho obyvatele.
–  Při 3-členné rodině je to tedy 6.300,- za rok.

–  Elektrická energie ČOV: 0,8 kWh/den * 365 dní * 6,-/kWh, tedy 1752,- za rok
–  Plus poplatek 1200,-/ČOV
–  Plus poplatek 3 * 800,-/obyvatele = 2400,-
–  Celkem: 5.352,-, což je jsou menší náklady než při centrální kanalizaci a zároveň by obci mělo ještě zbývat z vybraných peněz na případnou rezervu, opravy, atd….

Samozřejmě je možné se rozhodnout nastavit prvotní platby nižší a vyhodnotit ekonomiku po prvním roce provozu.

S touto myšlenkou se lze občas také setkat. Je to obvykle výsledek hledání jakéhosi uspokojení požadavku pracovníků státní správy. Úvaha je taková, že pokud tedy nelze z ekonomických důvodů postavit centrální kanalizaci s jednou ČOV, tak je přeci lepší udělat aspoň třeba jen 5, nebo 7 lokálních ČOV pro obec. Tedy jakési semidecentrální řešení a ne desítky domovních ČOV, přičemž pořád by to mělo být teoreticky levnější. Při propočítávání tohoto přístupu se však dojde brzy k logickému závěru, že to nedává smysl. Největší úspora a to opravdu cca 1/3 investičních nákladů oproti klasické centrální kanalizaci je dosažena právě při plně decentralizovaném řešení. Tedy co dům, to vlastní ČOV. Jakmile totiž začnete domy spojovat potrubím, posunujete se prostě k systému přípojek a sběrných kanalizačních větví jako u kanalizace centrální. A nejvyšší nárůst nákladů na stavební práce nastává v momentě, kdy opustíte pozemek patřící k odkanalizovávané nemovitosti a pokládáte potrubí na veřejných prostranstvích, přes zpevněné plochy, komunikace apod. Výsledek je tedy finančně něco mezi centrálem a Decentralem, kdy je otázka, zda toto řešení je ve finále nějakým přínosem. 

Je zde však ještě jeden a z našeho pohledu nejdůležitější fakt. Pokud máte centrální řešení, tak je veškerá odpovědnost za budoucí provoz na obci, či provozovateli. Napojeným občanům je jedno, jak se chovají a co do kanalizace vypustí, popř. vyhodí (přestože by podle kanalizačního řádu neměli), ale kanalizace je na to technicky částečně vybavena, před ČOV jsou strojní česle, čerpací stanice jsou vybaveny čerpadly s řezacími noži, nebo separací apod. Na druhou stranu, pokud máte decentrální řešení s domovními ČOV, tak je jasné, že který dům vypustí do domovní ČOV něco, co tam nepatří, tak se to z té konkrétní ČOV také musí poté vybrat. Mimochodem je to stejné jako u tlakové kanalizace, kde do domovní čerpací šachty také nemůžete vylít starý fritovací olej, nebo spláchnout hadr z mytí podlahy. Pokud ale napojíte už dvě, tři, nebo čtyři rodiny do jedné společné ČOV, nikdy nezjistíte, kdo vyhazuje do kanalizace věci, které tam nepatří a budete muset před všechny ČOV instalovat drahé strojní předčištění, nebo nádrže primární sedimentace, které si s tím poradí. Což projekt opět výrazně prodražuje. Plus je třeba pak česle obsluhovat a vyvážet shrabky. Kdo má domovní ČOV pro svou vlastní nemovitost, tak vylije do odpadu fritovací olej jen jednou. Poté, co zjistí, co to v kanalizaci a ČOV způsobí a pochopí proč se to nesmí dělat, už to podruhé neudělá. 

Podle našich zkušeností za roky a desítky realizací, kdy se projekty Decentralu zabýváme, vychází obvykle projekčně i finančně nejlépe a nejjednodušeji řešení v obcích ve dvou případech. Zaprvé tam, kde se dá realizovat řešení plně decentrální a to včetně zasakování vyčištěných vod na pozemcích producentů. Tedy nespojují se ani domy do společných ČOV, ale ani se neodvádí vyčištěná voda daleko a nespojuje se do společných odtokových potrubí. Tyto prvky by právě celý projekt neúměrně prodražily. Druhou variantou je pak situace, kdy v obci již existuje jednotná kanalizace, do které je napojena většina přepadů ze stávajících septiků a žump. V tomto případě se pak prakticky jedná pouze o nahrazení neúčinných septiků pomocí ČOV s vysokou účinností a vyčištěná voda je i nadále odváděna stávajícím způsobem a stávající kanalizací. Tím se opět vyhneme budování delších propojovacích kanalizací a prodražování projektu. Zde je potřeba ale zdůraznit, že se nesmí jednat o jakoukoliv existující kanalizaci, tedy klasický případ potrubí položených do země před 40 lety za akce Z. taková kanalizace ani nemá projekt a právně vlastně neexistuje. Musí to tedy vždy být kanalizace, která je zkolaudovaná jako jednotná a existuje k ní platné povolení k nakládání s vodami. Někdy lze dosáhnout i dodatečné kolaudace, ale není to vždy jednoduché. K tomuto jsme schopni poskytnout více informací na požádání. 

Tato otázka by vydala na samostatné webové stránky. Každý výrobce ČOV vám bude samozřejmě tvrdit, že ty jeho ČOV jsou ty nejlepší a nejvhodnější. Ale je potřeba zde upozornit na několik věcí, které si mnozí lidé neuvědomují.

A) To že domovní ČOV disponuje certifikátem CE vůbec nic nevypovídá o tom, jak vám bude fungovat v reálném provozu. CE certifikace v případě domovních ČOV řeší primárně otázky bezpečnosti výrobku (statika, elektrická část, bezpečnost lidí,..) a účinnosti dosažené v průběhu zkoušky nijak nehodnotí způsobem vyhověla, nevyhověla. Jinými slovy, pokud bude ČOV bezpečná, může být označena CE i v případě, že nebude čistit vůbec a bude mít účinnosti 0% a může být takto i uvedena na trh. Výrobci nicméně dosažené účinnosti uvádějí a snaží se mít účinnosti co nejlepší, aby je mohli využít i pro své marketingové účely.

A zde je potřeba říci i za B) Podle normy na testování domovních ČOV ČSN EN 12566-3 musejí být totiž ČOV v průběhu testu provozovány přesně podle provozního řádu a návodu k obsluze od výrobce. To znamená, že pokud měl výrobce v průběhu testování v provozním řádu uvedeno, že má obsluha ČOV kontrolovat několikrát denně a čistit a seřizovat různá zařízení, ventily, hladiny, apod., tak to také ve zkušební laboratoři dělali. A podle toho dopadly výsledky ze zkoušky. Výsledná čísla a účinnosti ale rozhodně nebudou odpovídat reálnému provozu. V reálném provozu aby ČOV fungovala, tak nesmí klást zvýšené nároky na obsluhu. Když se první evropská norma v roce 2003 připravovala, byli jsme jako zástupci za ČR přímo členy pracovní skupiny WG41/TC165. Podařilo se nám do normy prosadit jako materiál pro výrobu ČOV i polypropylen, ze kterého se tehdy i dnes v ČR většina ČOV vyrábí. Už se nám však nepodařilo do normy prosadit, aby kromě účinností štítek CE uváděl i kolik hodin bylo nutno skutečně s obsluhou ČOV v průběhu zkoušky strávit.

Přejděme ale k bodu za C) V průběhu zkoušky se ČOV zatěžuje různými stavy. Normální zatížení, přetížení, vypuštění vany, apod. Nátok je rozdělen v rámci denní doby přesně na procenta a tak je ČOV také zatěžována přítokem. Ale vzorky se odebírají za normálních provozních stavů, tedy za normálního průtoku. Takže řečeno opět jinými slovy, pokud testujete ČOV bez kalojemu a bez akumulačního prostoru na přítoku, tak při testovacím kroku vypuštění vany vám těch několik set litrů ČOV propláchne od veškerého přebytečného kalu do odtoku. Vzorek ale odebere laboratoř až několik hodin po tomto přetížení, tedy až poté co se ČOV sama dokonale odkalila do odtoku a průtok a odtok je opět malý. Tento vzorek pak vyjde naprosto bez problémů. Jak bude ale asi potom vypadat vaše nádrž na vyčištěnou vodu za domovní ČOV? Bude plná kalu.

A nakonec se podívejme na bod za D) A tam patří zatřídění do Kategorií III a PZV. To je zatřídění, které zavádí česká legislativa viz. přílohu č.1 NV 401/2015 tabulka 1c: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2015-401#prilohy a NV 57/2016 https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2016-57 . ČOV mají jednak splňovat dosažení určitých minimálních účinností ze zkoušky CE, ale zároveň mají splňovat nějaké technické parametry, které jsou jasně popsány ve slovním popisu u každé kategorie. Situace je však taková, že výrobci si ČOV zatřiďují do kategorií sami. Neexistuje žádný arbitr, či odvolací orgán, zda bylo zatřídění provedeno správně a často si tak označí výrobci kategorií III i ČOV, která sice dosáhla v rámci CE laboratorního testování požadované účinnosti, ale nemá pro to základní technické předpoklady, protože nesplňuje slovní popis. Nemá kalojem, nemá terciární stupeň čištění, apod. Jaký je závěr? Ne nemůžete se spolehnout na CE certifikaci. Ne nemůžete se spolehnout na čísla a účinnosti dosažené z CE certifikace. Ne nemůžete se spolehnout na zatřídění do kategorií PZV a III od výrobců. Musíte se zorientovat sami a technické parametry pro ČOV, které požadujete si rovněž nastavit sami. A protože si tohoto byl a je SFŽP vědom, tak nejenže taxativně vyjmenoval technické požadavky na ČOV ve výzvě, ale ještě předtím nežli k tomu došlo, tak vydal i několik doporučení pro obce, jaké technické požadavky po ČOV chtít. Viz. Např. poslední bod v otázkách a odpovědích na stránkách SFŽP: https://www.narodniprogramzp.cz/detail-vyzvy-2/vyzva-c-172017-otazky-a-odpovedi/  popř. další technické doporučení zde: https://www.narodniprogramzp.cz/dokumenty/detail/?id=1787

Zde je odpověď podobná asi jako na otázku: Dá se vyjít na Mount Everest? Ano, dá se na něj vyjít, ale ani vy, ani já to nedokážeme. Stejně tak jako je lidské tělo každého z nás v principu stejné, tak je ale i fakticky jiné. A stejně je tomu s procesem biologického čištění odpadních vod. Ano, je znám způsob zvýšeného biologického odstraňování fosforu (tzv. EBPR proces), který jsme měli možnost studovat několik let v konkrétní disertační práci. Je možné ho při biologickém čištění nastartovat a dosáhnout, ale je to asi stejně tak složité jako úspěšně vystoupat na Mount Everest. Ne každé tělo to dokáže, potřebujete na to vybavení, trénink a neustálou kontrolu a disciplínu. Takže odpověď? Ano teoreticky to možné dosáhnout v podmínkách domovní ČOV je, ale prakticky a dlouhodobě tohoto dosahovat možné není. Takže pokud máte skutečně odebírat vzorky a fosfor odstraňovat na 80% a více (méně než 2 – 3 mg/l na odtoku) a některý výrobce vám bude tvrdit, že to dokáže jeho ČOV bez srážedla, nechte si to od něj podepsat ve smlouvě s garancí, že pokud to ČOV v reálném provozu nedokáže, tak si čistírnu vykope, odveze a uhradí vám veškeré náklady. A uvidíte, jaká bude ochota vám ČOV za těchto garancí prodat i potom.

Zde bychom chtěli ještě vyvrátit tvrzení, že dávkováním srážedla se děje něco špatného přírodě, vaší ČOV, nebo kalu z ní. Jako srážedlo se používá nejčastěji tzv. Preflok – Síran železitý Fe2(SO4)3. To je stejné srážedlo, které se používá i na úpravnách pitné vody a tu vodu poté také všichni pijeme. Používá se i na všech obecních a komunálních ČOV. Z ČOV pak není žádný nebezpečný chemický kal, ale kal, který jak je patrné z chemického složení Fe2(SO4)3 obsahuje jen o něco více železa a síry, což jsou prvky, které jsou jak v potravinách tak i odpadních vodách i bez srážedla běžně přítomné. Určitě doporučujeme si na toto téma zázračných ČOV, které odstraňují fosfor bez sráždla, pustit i cca 20ti minutovou reportáž ČT v pořadu Nedej se: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1095913550-nedej-se/219562248410002/, popř.- zde je odkaz na odborný článek od zkušební laboratoře VÚV TGM Praha publikovaný a prezentovaný v roce 2017 na mezinárodní konferenci o odpadních vodách, ve kterém najdete jednak srovnání výsledků testování několika desítek domovních ČOV a zadruhé jednoznačný závěr, že bez chemického srážení nelze odstranění fosforu nad 80% garantovat.

Domovní čistírny lze povolit buďto vodoprávním řízením, anebo tzv. na ohlášku pode par. 15a vodního zákona. V případě domovních ČOV, kde instalace probíhá pouze pro 1 rodinný dům se jednoznačně přikláním k povolení na ohlášku. Minimalizuje se tím byrokracie a pro uživatele je výhodnější 1 x za 2 roky zaplatit zkušeného revizního technika OZO, (tzv. Odborně  Způsobilá Osoba), který ČOV prohlédne a prakticky mu poradí, nežli odebírat vzorky, jejichž výsledek majiteli obvykle nic moc praktického neřekne. Vodoprávní úřady ale mají i druhou možnost, a to převést i žádost, která je podána jako ohláška do režimu vodoprávního řízení. Pak je výsledkem takového úspěšného řízení povinnost odebírat pravidelně vzorky na odtoku z ČOV a zajistit jejich rozbor v laboratoři. Na druhou stranu nemusíte pak již volat 1 x za 2 roky revizního technika. Samozřejmě, že předepsaná četnost odběrů vzorků by měla být odpovídající velikosti ČOV. Tedy vzorek 1 x ročně je dostačující, aby to nebylo pro obce ekonomicky příliš zatěžující. Finančně vyjde skoro nastejno, jestli obec zaplatí 1 x ročně cca 1000,- až 1500,- za odběr vzorku, anebo 1 x za 2 roky 2000,- až 3000,- za revizi prostřednictvím osoby OZO. V případech, kdy se odtoky z ČOV napojují do stávající jednotné kanalizace a z té následně vypouští do povrchových vod, představuje vzorkování na konci této kanalizace naopak výrazně menší finanční zátěž, jelikož se jedná o vzorkování jedné výusťi. 

U systému ČOV, kde obec (resp. výrobce ČOV) vyškolí pro běžný provoz a obsluhu svého pracovníka v místě, tak ten pak má na starosti většinu úkonů, které jinak vykonává osoba OZO a pak by byl přínos revize pomocí této osoby minimální. V některých obcích ani nechtějí, aby uživatelé ČOV do nich sami jakkoliv zasahovali. A vzhledem k tomu, že tento pracovník má na starosti desítky identických ČOV, tak v krátké době zvládá jejich kontrolu naprosto bez problémů. Ještě jedna poznámka na závěr ke vzorkování. Nařízení vlády 401/2015 Sb., dle kterého se vzorkování předepisuje obvykle požaduje typ vzorku tzv. 2hodinový směsný. To v praxi znamená, že vzorkař musí strávit na ČOV odebíráním skutečně 2 hodiny. Logickým výpočtem je pak schopen navzorkovat za jeden den maximálně cca 4 – 5 ČOV a vzorkování se tím může značně prodražit. Řešením je buďto možnost domluvit s vodoprávním úřadem individuální vzorkování, ale to umožňuje legislativa pouze pro ČOV typu SBR a navíc konečné rozhodnutí vodoprávního úřadu není dopředu jisté. Ale druhá možnost, kterou lze povolit obvykle bez komplikací je, že pokud je za ČOV instalována nádrž na vyčištěnou vodu, ve které je doba zdržení větší než 2 hodiny, tak lze vzorek odebrat odtud a vzorek může být pouze prostý bodový. Ten je pak vzorkař schopen odebrat za cca 5 - 10 minut. A v tom případě vám jeden vzorkař je schopen odebrat vzorky z celé obce za jeden den. V konečném důsledku vám to pak ušetří v dlouhodobějším horizontu spoustu peněz za vzorkování.

Nejjednodušším způsobem povolení Decentralu pro obce je jejich ohlášení podle § 15a Zákona 254/2011 Sb., kde je uvedeno:

„(1) K provedení vodních děl určených pro čištění odpadních vod do kapacity 50 ekvivalentních obyvatel, jejichž podstatnou součástí jsou výrobky označované CE podle zvláštního právního předpisu 10c), postačí ohlášení vodoprávnímu úřadu. Při jejich ohlašování se přiměřeně použijí ustanovení stavebního zákona o ohlašování staveb.“

Zde je pak třeba odlišit, zda se skutečně jedná o mnoho vodních děl, tedy mnoho domovních ČOV, které nejsou provozně nijak propojené, tedy typicky obec, kde všechny DČOV budou individuálně vypouštět do vsaku, tedy vod podzemních anebo individuálně do vod povrchových. Pak není pochyb, že lze povolení na ohlášení dle § 15a aplikovat.

Jiná situace je ale pokud jednotlivé domovní ČOV budou propojeny odtokovou kanalizací, do jedné společné kanalizace a ta bude odvádět společně odpadní vody do jedné výusti. V tom případě se bude pak logicky jednat o jedno vodní dílo. A následně by tedy měl vodoprávní úřad (dále jen VÚ) posoudit, zda celé toto vodní dílo je do kapacity 50 EO, nebo ji překračuje. Pokud je do kapacity 50 EO (typicky 10 DČOV s nominální kapacitou 5 EO), lze i tuto soustavu povolit dle § 15a. Jakmile takto propojená soustava překročí kapacitu 50 EO, nelze ji již na ohlášení dle § 15a povolit a musí proběhnout vodoprávní řízení.

Obecně si myslíme, že z praktického hlediska je pro obce, uživatele i životní prostředí výhodnější povolovat domovní ČOV na ohlášení. Hlavním důvodem je, že v případě ohlášení je nutné provádět 1 x za 2 roky revizi vodního díla Odborně Způsobilou Osobou, tedy tzv. OZO. A tato osoba během návštěvy jednoznačně pozná i bez rozboru vzorků, zda domovní ČOV funguje řádně, či nikoliv. Zároveň je schopna rovnou na místě provést opatření ke zlepšení provozu a proškolení uživatele, tedy poplatek za návštěvu OZO (obvykle okolo 3000,-) jsou účelně vynaložené prostředky i pro majitele ČOV. V porovnání s tím, pokud se odebírají vzorky, tak jednak pracovník laboratoře vůbec neřeší stav ČOV, takže pokud před jeho návštěvou majitel propláchne odtok čistou vodou, i když ČOV bude evidentně nefunkční, tak vzorky vyjdou v pořádku a neuspokojivý stav nebude nikdo dál řešit. Anebo pokud vzorky nevyjdou, tak musí majitel ČOV stejně zavolat odborný servis, který zaplatí a následně zaplatit ještě opravný vzorek, přičemž rozbor vzorku i s odběrem vyjde nákladově minimálně na 1500,-.

Pokud se již z jakéhokoliv důvodu (ČOV pro více než 50 EO propojeny do jedné kanalizace, vlastní rozhodnutí VÚ, či ustoupení požadavku Povodí) přistoupí k povolení skrze vodoprávní řízení a v rámci něj k vydání povolení k nakládání s vodami a k předepsání odběru vzorků, tak je třeba postupovat v souladu s platnou legislativou, tedy s NV 401/2015 Sb.

Četnost 4 x ročně a typ vzorku A – tedy dvouhodinový směsný vzorek sléváním 8 dílčích vzorků stejného objemu v intervalu 15 minut.

Dále jsou pro tuto kategorii uvedeny pod tabulkou poznámky:

„4) V kategorii zdrojů znečištění do 50 EO, kde vodní dílo nebylo ohlášeno dle § 15a, může vodoprávní úřad stanovit menší četnost odběrů, než je uvedeno pro kategorii do 500 EO. Pokud je ČOV vybavena akumulačním prostorem pro vyčištěnou odpadní vodu, umožňující hydraulickou dobu zdržení alespoň 2 hodiny, je možné použití typu vzorku „prostý, jednorázově odebraný““

„3) Pro čistírny odpadních vod s diskontinuálním vypouštěním odpadních vod stanoví vodoprávní úřad způsob odběru vzorku individuálně.“

A nakonec je pod tabulkou uvedeno:

„Odběry vzorků musí být rovnoměrně rozloženy v průběhu roku. Odběry by neměly být prováděny za neobvyklých situací, při přívalových deštích a povodních.“

Pokud si nyní srovnáme 3 různé případy odkanalizování a vzorkování lokality o řekněme 200 EO, tak to bude vypadat takto: 

1)      Centrální kanalizace a centrální ČOV pro 200 EO (celkový objem vypouštěných odpadních vod 30 m3/den)

-          Dle NV bude stanovena minimální četnost 4 x ročně, typ vzorku A – dvouhodinový směsný, tedy 1 x za 3 měsíce.

 

2)      40 Domovních ČOV o kapacitě 5 EO (celkem tedy 200 EO s odvedením vyčištěných OV do vodoteče společnou kanalizací (celkový objem vypouštěných odpadních vod 30 m3/den).

-          Dle NV bude stanovena minimální četnost 4 x ročně, typ vzorku A – dvouhodinový směsný, tedy 1 x za 3 měsíce.

3)      40 Domovních ČOV o kapacitě 5 EO (celkem tedy 200 EO s odvedením vyčištěných OV do vodoteče společnou kanalizací (celkový objem vypouštěných odpadních vod 30 m3/den).

a)       Dle NV bude stanovena minimální četnost 4 x ročně pro každou ze 40 DČOV, typ vzorku A – dvouhodinový směsný, tedy 1 x za 3 měsíce. Celkem 160 vzorků ročně!

b)      Dle NV bude stanovena minimální četnost 1 x ročně pro každou ze 40 DČOV (NV umožňuje snížit četnost u ČOV do 50 EO), typ vzorku A – dvouhodinový směsný, tedy 1 x za 3 měsíce. Celkem 40 vzorků ročně!

c)       Dle NV bude stanovena minimální četnost 4 x ročně pro 40 DČOV dohromady (Na všech 40 DČOV bude nahlíženo jako na soustavu, popř. bude využita možnost snížit četnost dle NV u ČOV do 50 EO), typ vzorku A – dvouhodinový směsný, tedy 1 x za 3 měsíce. Celkem 4 vzorků ročně!

Z hlediska rizika pro životní prostředí se všechny 3 případy rovnají. Vždy jde o vypouštění 30 m3/den vyčištěných odpadních vod, ale v případě 1) i 2) se dodržování podmínek kontroluje vzorky 4 x rok. Zatímco pro případ 3) by aplikováním podobné logiky došlo k absurdně vysoké četnosti kontrolování až 160 vzorky za rok. 

Zde si dovolíme tvrdit, že tím s ohledem na související uhlíkovou stopu (cesty vzorkařů, chemikálie v laboratořích, atd.) může reálně docházet ve výsledku i k negativnímu celkovému dopadu na životní prostředí.

Dalším aspektem, který je třeba vzít v úvahu je fakt, že pokud dojde k havárii na centrální ČOV pro 200 EO, tak dochází denně k vypouštění 30 m3 špatně čištěných odpadních vod, přičemž k objevení problému díky vzorkování by došlo klidně až po 3 měsících. Celkem by tedy mohlo dojít k vypuštění až 2700 m3 špatně čištěných vod.

Zatímco pokud ze 40 domovních ČOV nebudou po dobu 1 roku (při četnosti vzorkování 1 x ročně) fungovat např. 2 DČOV, tak dojde k úniku cca 550 m3 špatně čištěných vod.

Jak je vidět, tak v obou případech nezáleží ani tak na četnosti vzorkování, ale na monitoringu, obsluze a včasném hlášení a řešení závad, a naopak u decentrálního čištění pomocí domovních ČOV je přímé riziko a ohrožení životního prostředí při poruše domovní ČOV menší, protože i rizika selhání celého systému nejsou centralizována, ale decentralizována.

Náklady na kontroly prostřednictvím OZO při povolení domovní ČOV podle § 15a jsou obvykle okolo 3.000,- za 2 roky, což je cca 1.500,- ročně a to odpovídá nákladům na odběr vzorku cca 1 x ročně.

VÚ dnes většinou již i pro centrální ČOV okolo 200 až 500 EO stanovují četnost vzorkování měsíčně, tedy 12 x ročně.

Toto stanovení je zároveň v souladu s NV 401/2015 Sb., které možnost snížení četnosti ze 4 x ročně přímo uvádí.

I tak to bude pro obec se 40 DČOV představovat téměř 4 x vyšší náklady (40 vzorků ročně) oproti centrální ČOV stejné kapacity (12 vzorků ročně).

Jako další doporučení bych využil požadavku na rovnoměrné rozložení vzorkování v průběhu roku, kdy by bylo vhodné DČOV vzorkovat např. po 10ti ks každé čtvrtletí.

Dále u většiny dobře projektovaných soustav decentrálního čištění se již navrhují i nádrže na vyčištěnou vodu se zdržením min 2 hodiny, takže tam lze doporučit jednoznačně předepsat v souladu s NV vzorek „prostý, jednorázově odebraný“ 

To samé, tedy vzorek „prostý, jednorázově odebraný“ platí i pro ČOV vybavené např. samostatnou nádrží pískové filtrace s dobou zdržení min 2 hodiny.

A nakonec u ČOV, bez nádrže na vyčištěnou vodu, či pískové filtrace se zdržením min 2 hodiny, ale s diskontinuálním vypouštěním (SBR), se obvykle stanovuje vzorek individuálně, tedy směsný, ale nikoliv 2 hodinový, ale odebíraný po dílčích vzorcích po dobu vypouštění.

V platném znění Zákona 254/2001 Sb. v § 38 odst (5) je stanoveno: 

„(5) Zneškodňováním odpadních vod se pro účely tohoto zákona rozumí jejich vypouštění do vod povrchových nebo podzemních nebo akumulace s jejich následným odvozem na čistírnu odpadních vod podle odstavce 8. Kdo vypouští odpadní vody do vod povrchových nebo podzemních, je povinen zajišťovat jejich zneškodňování v souladu s podmínkami stanovenými v povolení k jejich vypouštění. Při stanovování těchto podmínek je vodoprávní úřad povinen přihlížet k nejlepším dostupným technologiím v oblasti zneškodňování odpadních vod, kterými se rozumí nejúčinnější a nejpokročilejší stupeň vývoje použité technologie zneškodňování nebo čištění odpadních vod, vyvinuté v měřítku umožňujícím její zavedení za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek a zároveň nejúčinnější pro ochranu vod. Kdo vypouští důlní vody do vod povrchových nebo podzemních podle zákona o ochraně a využití nerostného bohatství 1a), může tak činit pouze způsobem a za podmínek, které stanoví vodoprávní úřad.“

A dále pak v § 38 odst (9) je stanoveno:

(9) Při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních stanoví vodoprávní úřad nejvýše přípustné hodnoty množství a koncentrace vypouštěného znečištění (emisní limity) a objemu vypouštěných vod. Při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových je vázán ukazateli vyjadřujícími stav vody ve vodním toku, normami environmentální kvality, ukazateli a hodnotami přípustného znečištění povrchových vod, ukazateli a nejvýše přípustnými hodnotami ukazatelů znečištění odpadních vod (emisní standardy) stanovenými nařízením vlády a náležitostmi a podmínkami povolení k vypouštění odpadních vod, včetně specifikací nejlepších dostupných technologií v oblasti zneškodňování odpadních vod a podmínek jejich použití, které stanoví vláda nařízením a nejlepšími dostupnými technikami 59) v oblasti zneškodňování odpadních vod. Při povolování vypouštění odpadních vod do vod podzemních je vázán ukazateli vyjadřujícími stav podzemní vody v příslušném útvaru podzemní vody, ukazateli a hodnotami přípustného znečištění podzemních vod, ukazateli a přípustnými hodnotami znečištění odpadních vod a náležitostmi a podmínkami povolení k vypouštění odpadních vod do vod podzemních, které stanoví vláda nařízením.

A dále pak v § 38 odst (11) je stanoveno:

(11) Vyžadují-li to cíle stanovené v příslušném plánu povodí nebo cíle ochrany vod či normy environmentální kvality stanovené přímo použitelným předpisem Evropské unie, stanoví vodoprávní úřad v povolení přísnější emisní limity, než jsou emisní limity stanovené podle odstavce 9, popřípadě může stanovit další ukazatele a jejich emisní limity. Vodoprávním úřadem stanovené emisní limity nesmí být přísnější než hodnoty dosažitelné při použití nejlepších dostupných technik v oblasti zneškodňování odpadních vod 59). Uvedený postup platí obdobně pro případy stanovení ukazatelů znečištění a emisních standardů stanovených nařízením vlády podle § 31, 34 a 35.

Dále pak v Nařízení vlády č. 401/2015 Sb. kterou se provádí Zákon o vodách je 

v § 2 Vymezení pojmů v odst (j) stanoveno: Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

j) kombinovaným přístupem způsob stanovení emisních limitů při současném nepřekročení emisních standardů na základě ukazatelů vyjadřujících stav povrchové vody, norem environmentální kvality a požadavků na užívání vod podle přílohy č. 3 k tomuto nařízení a cílového stavu povrchových vod s přihlédnutím ke specifikaci nejlepších dostupných technik ve výrobě 3) a nejlepších dostupných technologií 4),

A dále pak v § 5 odst (2) je stanoveno:

(2) Vodoprávní úřad stanoví v povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových emisní limity kombinovaným přístupem maximálně do výše emisních standardů uvedených v příloze č. 1 k tomuto nařízení. Vodoprávní úřad je zároveň vázán ukazateli vyjadřujícími stav povrchové vody, ukazateli a hodnotami přípustného znečištění povrchových vod, normami environmentální kvality uvedenými v přílohách č. 2 a 3 k tomuto nařízení a hodnocením výhledového stavu 8).

A dále pak v § 5 odst (4) je stanoveno:

(4) Emisní limity pro vypouštění městských odpadních vod podle odstavce 2 stanoví vodoprávní úřad tak, aby byly zohledněny hodnoty vypočtené kombinovaným přístupem, nejvýše však do hodnot, které jsou při použití čistícího zařízení využívajícího nejlepší dostupnou technologii 4) podle přílohy č. 7 k tomuto nařízení v místních přírodních a provozních podmínkách dosažitelné.

V příloze č.7 Jsou pak uvedeny Nejlepší dostupné technologie (BATy) v oblasti zneškodňování odpadních vod a podmínky jejich použití. (proměstské odpadní vody)

Zároveň platí pro tuto tabulku i poznámky uvedené k tabulkám 1a a 1b přílohy č. 1 k tomuto nařízení vlády.

Zejména pak:

* Neexistence konkrétního emisního standardu nevylučuje možnost stanovení emisního limitu pro daný ukazatel při postupu podle § 5 odst. 2 a 3.

A

2) Celkový dusík je ukazatel, který zahrnuje všechny formy dusíku.

 

Podstatné je, že tabulku nelze pouze mechanicky chápat jako tabulku číselných hodnot, ale je nutné pracovat i se slovním popisem jak je chápana technologie BAT pro danou velikostní kategorii.

Tedy konkrétně: 

do 500 EO: Nízko až středně zatěžovaná aktivace nebo biofilmové reaktory

500  - 2000 EO: Nízko zatěžovaná aktivace se stabilní nitrifikací

500  - 2000 EO: Nízko zatěžovaná aktivace se stabilní nitrifikací a se simultánním srážením fosforu + mikrosíta či jiná filtrace

500  - 2000 EO: Nízko zatěžovaná aktivace s odstraňováním nutrientů +terciární stupeň včetně srážení fosforu eventuelně dávkování externího substrátu

500  - 2000 EO: Nízko zatěžovaná aktivace s odstraňováním nutrientů + terciární stupeň včetně srážení fosforu, dávkování externího substrátu

V Nařízení vlády je rovněž Tabulka 1c.: pro domovní ČOV do 50 EO.

Tabulka 1c: Minimální účinnost čištění pro kategorie výrobků označovaných CE v procentech

Domovní čistírna odpadních vod je certifikovaná podle nařízení Evropského parlamentu a Rady 305/2011 ze dne 9. března 2011, kterým se stanoví harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh a kterým se zrušuje směrnice Rady 89/106/EHS, a podle ČSN EN 12566-3+A2 Malé čistírny odpadních vod do 50 ekvivalentních obyvatel - Část 3: Balené a/nebo na místě montované domovní čistírny odpadních vod (dále jen „DČOV“).

Kategorie I - DČOV určené pro obvyklé vypouštění do vod povrchových. S DČOV kategorie I se uvažuje jako s obvyklým řešením pro většinu lokalit, ve kterých se využití DČOV předpokládá, a to zejména tam, kde se prokáže, že použitím zařízení této kategorie nebudou překročeny normy environmentálni kvality uvedené v příloze č. 3 k tomuto nařízení. Příslušným certifikátem dle ČSN EN 12566-3 je doložena požadovaná úroveň odstranění uhlíkatého znečištění.

Kategorie II - DČOV, u nichž je vyšší účinnost odstranění uhlíkatého znečištění a stabilní nitrifikace nutná vzhledem ke zvýšené ochraně povrchových vod, zejména tam, kde zvýšený obsah amoniaku může působit toxicky na vodní ekosystémy a tam, kde malá vodnost toku nezaručuje dosažení norem environmentálni kvality a požadavků na užívání vod uvedených v příloze č. 3 k tomuto nařízení. DČOV musí garantovat při navrhovaném zatížení dostatečné aerobní stáří kalu tj. větší objem aktivace ve srovnání s kategorií I nebo jiný konstrukční prvek zaručující zvýšení koncentrace vhodných mikroorganismů v systému např. nosič biomasy apod.

Kategorie III - DČOV, u nichž je vyšší účinnost nitrifikace, částečné odstraňování dusíku denitrifikací a odstranění fosforu nutné z důvodu vypouštění do vod povrchových s přísnějšími požadavky z důvodu užívání vod pro vodárenské účely apod. Jedná se nejčastěji o DČOV kategorie II, doplněné např. membránovou filtrací nebo jiným dalším stupněm čištění - chemickým srážením, filtrací (pískový filtr, zemní filtr), sorpcí apod. Tyto DČOV musí být vybaveny odděleným prostorem pro akumulaci kalu.

 

Jak je z výše uvedeného zřejmé, tak: 

1)      Při stanovení emisních limitů nelze stanovit přísnější limity než stanovené v příloze č. 7.

2)      Je možno stanovit další ukazatele nad rámec ukazatelů uvedených v tabulkách v NV 401/2015 a to i pro ukazatele, kde pro ně není uvedena v tabulkách hodnota. Pokud se tak však VÚ rozhodne učinit, tak je zároveň vázán ustanovením § 38 odst (5) „Při stanovování těchto podmínek je vodoprávní úřad povinen přihlížet k nejlepším dostupným technologiím v oblasti zneškodňování odpadních vod, kterými se rozumí nejúčinnější a nejpokročilejší stupeň vývoje použité technologie zneškodňování nebo čištění odpadních vod, vyvinuté v měřítku umožňujícím její zavedení za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek a zároveň nejúčinnější pro ochranu vod.“ Vodoprávní úřad tedy musí vzít potaz slovní popis v tabulce a být připraven a schopen své rozhodnutí obhájit a podložit výpočtem.

3)      Konkrétně tedy např. u požadavku na odstranění celkového fosforu předpokládá NV ekonomicky a techniky přijatelné simultánní srážení fosforu až pro kategorii 2000 – 10 000 EO. Zároveň však v Tab. 1c je u kategorie III pro ČOV do 50 označené CE uvedeno, že se u nich předpokládá chemické srážení fosforu. Z těchto faktů je možné dovodit, že i pro ČOV této kategorie lze stanovit limity na odtoku a požadovat odstraňování fosforu.

4)      Ale u požadavku na odstranění celkového dusíku (což je součet všech forem dusíku, včetně dusičnanového) předpokládá NV ekonomicky a techniky přijatelné odstraňování nutrientů, tedy i celkového dusíku a proto i dávkování externího substrátu až pro kategorii 10 001 – 100 000 EO. Zároveň v Tab. 1c je u kategorie III pro ČOV do 50 označené CE uvedeno, že se u nich předpokládá pouze částečné odstraňování dusíku denitrifikací. (Což je logické, protože nelze předpokládat, že na domovní ČOV bude instalováno externí dávkování substrátu, bez něhož nelze účinnost denitrifikace garantovat). Z těchto faktů je možné dovodit, že pro ČOV této kategorie nelze zodpovědně stanovit limity na odtoku a požadovat odstraňování dusičnanů, natož pak celkového dusíku.

 

Zde bych chtěl ještě konstatovat, že Povodí mají z principu náplně své činnosti v popisu práce chránit kvalitu vod a je tedy logické, že se snaží a budou snažit hnát požadavky na hranu a mnohdy až za hranu „ ekonomicky a technicky přijatelných podmínek a zároveň nejúčinnější pro ochranu vod“. Viděli jsme v posledních 5 – 10 letech spoustu stanovisek v tomto duchu. Zároveň je logické, že vodoprávní úřady se snaží najít konsenzus a shodu v rámci řízení mezi všemi účastníky i dotčenými orgány státní správy. Často pak mají tendenci sklouznout k nejjednodušší praxi, kdy se snaží ze 100% přijmout podmínky ze stanoviska Povodí. V posledních měsících jsme měli však možnost podílet se na řešení soudního sporu týkajícího se právě tohoto aspektu ( i když v opačném nastavení, kdy Vodoprávní úřad rozhodl v souladu s posouzením a požadavky Povodí, ale místní ochranné spolky se žalobou a soudem snažily zabránit vůbec stavbě ČOV. A existuje už judikatura, kde soudy, včetně nejyvššího správního soudu jako odvolacího rozhodly, že Vodoprávní úřad musí kombinovaný přístup provést a aplikovat sám a to včetně posouzení a výpočtů a případného obhájení si určení nových limitů a stanovení jejich výše. Stanovisko Povodí je pro něj jen podkladem a musí je samozřejmě vzít v potaz, ale nesmí se na něj pouze a prostě odvolat. Viz. Citace z rozsudku níže. Rozsudek přikládám celý jako přílohu tohoto shrnutí.

 

„8. Žalovaný si v průběhu odvolacího řízení vyžádal od Povodí Labe doplnění jeho stanoviska ze dne 19. 11. 2018, a současně s tím mu položil tři dotazy: 1) Zda v případě nevyhovující jakosti vody a minimálního průtoku v toku Černávky lze tento tok zatížit vypouštěním dalšího množství

odpadních vod; 2) zda vypouštění dalšího množství odpadních vod do Černávky nezabrání do

budoucna – i po realizaci opatření navržených v plánech povodí – zlepšení dobrého stavu daného

vodního útvaru; 3) zda je možné při použití kombinovaného přístupu hodnocení

vlivů navrhovaného vypouštění stanovit emisní limity v souladu s právními předpisy a zároveň na

úrovni, kterou Povodí Labe uvedlo ve svém stanovisku ze dne 19. 11. 2018……..“

 

„51. Právě v nekritickém odkazování na závěry stanovisek Povodí Labe soud spatřuje první zásadní nedostatek. Žalovaný zjevně vycházel z premisy, že nevyjádřil-li se správce vodního toku

k záměru týkajícího se tohoto toku negativně, pak je navrhované nakládání s vodami (vypouštění

odpadních vod) bez dalšího přípustné. Přitom však přehlíží, že žalobce v odvolání brojil

mj. právě proti tomu, že odpadní vody vypouštěné z ČOV Makro do toku Černávky mohou

zásadním způsobem ovlivnit jakost vod v tomto toku, čímž otevřel i právní otázku, zda emisní

limity vypouštěných odpadních vod a jejich objem byly v podmínkách prvostupňového

rozhodnutí nastaveny v souladu s požadavky právních předpisů.“

A v závěru poté rozhodnutí:

77. V dalším řízení si vodoprávní úřad předně dostatečně vyjasní, jaký je skutečný charakter výrobní činnosti emitující odpadní vody z areálu CTP-Park, přičemž nebude spoléhat toliko na prohlášení žadatele, že jedinou činností je samotný pronájem nemovitostí. V závislosti na tomto zjištění a příslušné klasifikaci dle CZ-NACE si následně vyjasní, jaké emisní standardy jsou vyžadovány pro odpadní vody pocházející z dané činnosti ve smyslu přílohy č. 1 vyhlášky č. 401/2015 Sb., a v závislosti na tom stanoví odpovídající emisní limity a objem vypouštěných odpadních vod. Přitom neopomene, že vodní tok Černávka, do něhož mají být odpadní vody vypouštěny, požívá právní status kaprové vody, a proto emisní limity do něj vypouštěných odpadních vod musejí být vypočteny též dle hodnot uvedených v tabulkách 1a až 1c přílohy č. 3 vyhlášky č. 401/2015 Sb. Dále vodoprávní úřad musí vzít v úvahu, že na ČOV Makro nemusejí natékat pouze odpadní vody směřované na obecní ČOV Kozomín, ale též odpadní vody z jiných zdrojů, zejména z dalších výrobních provozoven v areálu CTP-Park. Pro tento případ má v zásadě dvě možnosti: Buďto v povolení k nakládání s vodami stanoví striktní podmínku, že celkový objem vypouštěných odpadních vod nesmí být navyšován oproti stavu před faktickým zahájením provozu ČOV Makro (jedna možnost), nebo provede kvalifikovaný výpočet, jaké navýšení objemu vypouštěných odpadních vod je vodní tok Černávky schopen pojmout, a v závislosti na tom případně nastaví podmínku maximálního navýšení (druhá možnost). Tímto právním názorem je vodoprávní úřad vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

 

Tedy shrnuto, soudy rozhodly, že Vodoprávní úřady nesmí nekriticky přijímat Stanoviska Povodí, ale mají samy kvalifikovaně posoudit kombinovaným přístupem, včetně výpočtu a posouzení, jaké limity stanoví. To platí samozřejmě o to více, pokud se jedná o limity nad rámec stanovených v tabulce BATů…

Pro konkrétní případy, kdy ve svém stanovisku požaduje Povodí více limitů a přísnější než je obvyklé, vidíme dle našeho názoru tři možnosti jak postupovat:

A)      Držet se striktně pouze NV a BATů, což znamená v zásadě stanovit limity pouze v ukazatelích BSK5, NL a CHSK v souladu s přílohou č.7. To je postup nejjednodušší a dle mého názoru s nejméně riziky pro případná odvolání atd. Samozřejmě je tam riziko neshod s Povodím, ale to až  případě odvolání a kde by muselo uvést a vyargumentovat všechny aspekty uvedené výše. V tomto bodě předpokládám, že VÚ obvykle nedostane a tedy nemá od Povodí dostatek podkladů a výpočtů, aby mohl podložit jiné limity.

B)      Postupovat shodně jako v bodě A), ale do rozhodnutí uvést podmínku požadované limity nad rámec pouze sledovat a nikoliv limitovat. To je jakýsi optický kompromis, kdy jsou požadavky Povodí zohlednit částečně.

C)      Udělat rozhodnutí ve smyslu, že stanoví navíc limity pro celkový fosfor, jelikož zde lze podložit, že to není v rozporu s BATy, viz. výše a limity nastavit o něco mírněji než pro kategorii 2000 až 10 000 EO, jelikož je logické, že požadavky by neměly být stejně přísné. Zde bychom navrhli alespoň o miligram mírnější hodnoty, tedy „p“ např. 3 mg/l a „m“ např. 6 mg/l. Správně by ale již stanovení těchto konkrétních čísel mělo být podloženo konkrétním výpočtem, jelikož stavebník by se mohl dožadovat vysvětlení, proč právě on musí chemicky fosfor srážet a tedy jeho bude stát provoz ekonomicky více, nežli např. sousední obec, která dle stejné legislativy třeba nemusí. Je zde tedy riziko nařčení z diskriminace. Co se dusíku týče, tak tam není opravdu čeho se při stanovení požadavku chytit a jak si ho obhájit. I pokud by Povodí doložilo výpočet, ze kterého vyplynou požadavky na konkrétní mg/l, tak toto je naprosto mimo rámec slovní definice BATů, tedy nejlepších dostupných technologií a při případném soudu a přezkoumání tento požadavek dle našeho názoru a zkušeností nemá šanci obstát.

D)      Začít jednat s Povodím a chtít po nich, aby vám připravili odpovědi a argumentace na vypořádání se výpočtem se stanovením požadovaných nových parametrů a jejich „p“ a „m“ hodnot. A zadruhé vypořádání se obhájení těchto požadavků, že jsou v souladu s definicí BATů. Až VÚ obdrží tyto výpočty a argumentace, tak je musí prozkoumat, posoudit, propočítat, shledat je správnými a pak samostatně s jejich použitím rozhodnout. Nesmí je pouze nekriticky přejmout. Za rozhodnutí si ponese právní odpovědnost VÚ, nikoliv Povodí.

Další možnosti nás nenapadají. 

V textu výzvy SFŽP se v části 2) odst. A) cituje z NV že „ČOV musejí zajišťovat vyšší účinnost nitrifikace a částečné odstraňování dusíku denitrifikací Požadavek na účinnost odstraňování fosforu (Pcelk) he nutné splnit pouze v případě, že je tak uvedeno ve stanovisku příslušného správce povodí. V takovém případě musí být ČOV vybavena technologií prochemické odstranění fosforu.“ Tedy i poskytovatel dotace MŽP předpokládá pouze případné řešení fosforu, nikoliv celkového dusíku.

Posledním faktorem, který je třeba v souvislosti se stanovováním limitů brát v potaz je to, že všechny tabulky a limity pro městské odpadní vody v NV 401/2015 Sb. jsou založeny na předpokladu, že do ČOV natékají odpadní vody z větších aglomerací, tedy obvykle i s podílem balastních a dešťových vod (i nové a tlakové kanalizace vykazují výkyvy při deštích atd.), tedy stále se pracuje s produkcí odpadních vod 150 L/os/den. Avšak u domovních ČOV se do ní žádné balastní vody nedostanou. Realita je pak taková, že jsou běžné produkce odpadních vod u rodinných domků mezi 80 – 120 L/os/den. Tedy koncentrace na nátoku do domovních ČOV jsou až o 30% vyšší než u naředěných komunálních vod. Logicky by tedy Vodoprávní úřad měl přihlédnout i k tomuto efektu a stanovovat o 30% mírnější koncentrace na odtoku jako emisní limity.

V platném znění Zákona 254/2011 Sb. v § 38 odst (5) je stanoveno: 

„(5) Zneškodňováním odpadních vod se pro účely tohoto zákona rozumí jejich vypouštění do vod povrchových nebo podzemních nebo akumulace s jejich následným odvozem na čistírnu odpadních vod podle odstavce 8. Kdo vypouští odpadní vody do vod povrchových nebo podzemních, je povinen zajišťovat jejich zneškodňování v souladu s podmínkami stanovenými v povolení k jejich vypouštění. Při stanovování těchto podmínek je vodoprávní úřad povinen přihlížet k nejlepším dostupným technologiím v oblasti zneškodňování odpadních vod, kterými se rozumí nejúčinnější a nejpokročilejší stupeň vývoje použité technologie zneškodňování nebo čištění odpadních vod, vyvinuté v měřítku umožňujícím její zavedení za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek a zároveň nejúčinnější pro ochranu vod. Kdo vypouští důlní vody do vod povrchových nebo podzemních podle zákona o ochraně a využití nerostného bohatství1a), může tak činit pouze způsobem a za podmínek, které stanoví vodoprávní úřad.“

A dále pak v § 38 odst (10) je stanoveno:

(10) Při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních stanoví vodoprávní úřad nejvýše přípustné hodnoty množství a koncentrace vypouštěného znečištění (emisní limity) a objemu vypouštěných vod. Při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových je vázán ukazateli vyjadřujícími stav vody ve vodním toku, normami environmentální kvality, ukazateli a hodnotami přípustného znečištění povrchových vod, ukazateli a nejvýše přípustnými hodnotami ukazatelů znečištění odpadních vod (emisní standardy) stanovenými nařízením vlády a náležitostmi a podmínkami povolení k vypouštění odpadních vod, včetně specifikací nejlepších dostupných technologií v oblasti zneškodňování odpadních vod a podmínek jejich použití, které stanoví vláda nařízením a nejlepšími dostupnými technikami59) v oblasti zneškodňování odpadních vod. Při povolování vypouštění odpadních vod do vod podzemních je vázán ukazateli vyjadřujícími stav podzemní vody v příslušném útvaru podzemní vody, ukazateli a hodnotami přípustného znečištění podzemních vod, ukazateli a přípustnými hodnotami znečištění odpadních vod a náležitostmi a podmínkami povolení k vypouštění odpadních vod do vod podzemních, které stanoví vláda nařízením.

Dále pak v Nařízení vlády č. 401/2015 Sb. kterou se provádí Zákon o vodách je 

v § 2 Vymezení pojmů v odst (j) stanoveno: Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

j) kombinovaným přístupem způsob stanovení emisních limitů při současném nepřekročení emisních standardů na základě ukazatelů vyjadřujících stav povrchové vody, norem environmentální kvality a požadavků na užívání vod podle přílohy č. 3 k tomuto nařízení a cílového stavu povrchových vod s přihlédnutím ke specifikaci nejlepších dostupných technik ve výrobě3) a nejlepších dostupných technologií4),

V příloze č.7 Jsou pak uvedeny Nejlepší dostupné technologie (BATy) v oblasti zneškodňování odpadních vod a podmínky jejich použití. (pro městské odpadní vody)

 

Podstatné je, že tabulku nelze pouze mechanicky chápat jako tabulku číselných hodnot, ale je nutné pracovat i se slovním popisem jak je chápana technologie BAT pro danou velikostní kategorii.

Tedy konkrétně: 

do 500 EO: Nízko až středně zatěžovaná aktivace nebo biofilmové reaktory

500  - 2000 EO: Nízko zatěžovaná aktivace se stabilní nitrifikací

500  - 2000 EO: Nízko zatěžovaná aktivace se stabilní nitrifikací a se simultánním srážením fosforu + mikrosíta či jiná filtrace

500  - 2000 EO: Nízko zatěžovaná aktivace s odstraňováním nutrientů +terciární stupeň včetně srážení fosforu eventuelně dávkování externího substrátu

500  - 2000 EO: Nízko zatěžovaná aktivace s odstraňováním nutrientů + terciární stupeň včetně srážení fosforu, dávkování externího substrátu

V Nařízení vlády je rovněž Tabulka 1c.: pro domovní ČOV do 50 EO.

Tabulka 1c: Minimální účinnost čištění pro kategorie výrobků označovaných CE v procentech

Kategorie  výrobku  označovaného CE
                | CHSKCr | BSK5 | N-NH4+ | Ncelk | Pcelk
| I |                70        |    80   |        -       |     -      |     -
| II |               75        |    85   |       75     |     -      |     - 
| III |              75        |    85   |       80     |    50    |     80

 
Domovní čistírna odpadních vod je certifikovaná podle nařízení Evropského parlamentu a Rady 305/2011 ze dne 9. března 2011, kterým se stanoví harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh a kterým se zrušuje směrnice Rady 89/106/EHS, a podle ČSN EN 12566-3+A2 Malé čistírny odpadních vod do 50 ekvivalentních obyvatel - Část 3: Balené a/nebo na místě montované domovní čistírny odpadních vod (dále jen „DČOV“).

Kategorie I - DČOV určené pro obvyklé vypouštění do vod povrchových. S DČOV kategorie I se uvažuje jako s obvyklým řešením pro většinu lokalit, ve kterých se využití DČOV předpokládá, a to zejména tam, kde se prokáže, že použitím zařízení této kategorie nebudou překročeny normy environmentálni kvality uvedené v příloze č. 3 k tomuto nařízení. Příslušným certifikátem dle ČSN EN 12566-3 je doložena požadovaná úroveň odstranění uhlíkatého znečištění.

Kategorie II - DČOV, u nichž je vyšší účinnost odstranění uhlíkatého znečištění a stabilní nitrifikace nutná vzhledem ke zvýšené ochraně povrchových vod, zejména tam, kde zvýšený obsah amoniaku může působit toxicky na vodní ekosystémy a tam, kde malá vodnost toku nezaručuje dosažení norem environmentálni kvality a požadavků na užívání vod uvedených v příloze č. 3 k tomuto nařízení. DČOV musí garantovat při navrhovaném zatížení dostatečné aerobní stáří kalu tj. větší objem aktivace ve srovnání s kategorií I nebo jiný konstrukční prvek zaručující zvýšení koncentrace vhodných mikroorganismů v systému např. nosič biomasy apod.

Kategorie III - DČOV, u nichž je vyšší účinnost nitrifikace, částečné odstraňování dusíku denitrifikací a odstranění fosforu nutné z důvodu vypouštění do vod povrchových s přísnějšími požadavky z důvodu užívání vod pro vodárenské účely apod. Jedná se nejčastěji o DČOV kategorie II, doplněné např. membránovou filtrací nebo jiným dalším stupněm čištění - chemickým srážením, filtrací (pískový filtr, zemní filtr), sorpcí apod. Tyto DČOV musí být vybaveny odděleným prostorem pro akumulaci kalu.

Jak je z výše uvedeného zřejmé, tak vodoprávní úřad tedy musí vzít v potaz slovní popis Nejlepší dostupné technologie v tabulce v příloze č.7 k NV 401/2015 Sb. 

Konkrétně pro kategorii ČOV do 500 EO: je to nízko až středně zatěžovaná aktivace nebo biofilmové reaktory. Zde je možno konstatovat, že NV nerozlišuje zda se jedná o domovní ČOV pro 5 EO, nebo komunální ČOV pro 188 EO, stále jsme v kategorii do 500 EO.

Pokud bychom chtěli vzít v potaz i konkrétní specifikaci pro domovní ČOV, tak se dá vycházet z popisu kategorie III v NV 401/2015 Sb., přičemž podmínky Výzvy SFŽP 12/2021 požadují použití DČOV s nejlepšími dostupnými technologiemi, tedy kategorie III. Rovněž projekt předpokládá splnění technického popisu domovní ČOV této kategorie.

Jak je z výše uvedeného zřejmé, tak termín nejlepší dostupná technologie je v současně platné legislativě chápán toliko jako popis technologie „zneškodňování nebo čištění odpadních vod“ pouze s ohledem na koncové zařízení, tedy čistírnu odpadních vod, nikoliv na způsob jakým se odpadní vody shromažďují a transportují. Tedy nemyslím si, že by kdekoliv v legislativě byla opora pro tvrzení, že decentrální systém domovních ČOV není oproti centrální kanalizaci s centrální ČOV „Nejlepší dostupnou technologií zneškodňování nebo čištění odpadních vod.“

I kdybychom se však pokusili na porovnání těchto dvou systémů nahlédnout obdobnou optikou, tak před schválením žádosti o podporu ze SFŽP pro každou konkrétní obec musí být vypracován odborný posudek, kde jsou právě obě varianty, tedy jak centrální tak decentrální způsob likvidace odpadních vod zváženy, porovnány a to jak z pohledu investičních, tak provozních nákladů. Tedy posuzuje se v souladu se specifikací nejlepších dostupných technologií, zda v daném konkrétním případě lze za „ekonomicky a technicky přijatelných podmínek“ danou technologii v daném konkrétním případě zavést. A až v případě, kdy z odborného posudku vyjde, že právě centrální kanalizaci a ČOV nelze v dané lokalitě za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek zavést (obvykle jsou investiční náklady nepřiměřeně vysoké a neufinancovatelné), tak je možno volit variantu decentrální pomocí domovních ČOV. Tedy touto optikou je i zde aplikován přístup použití nejlepších dostupných technologií.

Nakonec k dotazu, zda i kalové hospodářství Decentralu lze považovat za nejlepší dostupnou technologii. Lze zaprvé konstatovat, že si nejsme vědomi, že by se někde v legislativě nahlíželo speciálně na kalové hospodářství. Vždy je posuzována technologie ČOV jako celek a v slovních popisech ČOV kategorie do 500 není pro kalové hospodářství žádný požadavek. Dál lze rovněž konstatovat, že v současné době není obvyklé řešit na čistírnách velikostní kategorie do 500 EO kalové hospodářství jinak než zahuštěním kalu v kalojemu a jeho následným vyvezením na jinou, větší ČOV, která má vybavení na jeho odvodnění a další zpracování. ČOV do 500 EO s odvodněním kalu jsou i dnes stále spíše výjimkou. Stejný koncept, tedy vyvážení kalu po jejich zahuštění je uvažován i pro použité domovní ČOV v Decentralu. V NV 401/2015 Sb. je pak uveden explicitní požadavek na kalojem v popisu ČOV kategorie III. Kalojem, kde se kal zahustí a následně se vyveze k dalšímu zpracování. Zde tedy není rozdílu mezi domovní ČOV a centrální ČOV obecní do 500 EO.